.: Tvorba dávnověků :. Cestovatel Dimenzemi: Okamžiky pravdy

"Tvorba dávnověků" je neuspořádaně uspořádaná hromádka několika příběhů, které jsem psala v dřívějších dobách a s radostí si je znovu pročítám a poučuji se ze svých chyb.
Tak je prosím, neberte nějak vážně.
Dalo mi dost práce vůbec sebrat odvahu a publikovat je veřejně... :D A přeji vám hodně štěstí v poučování se z mých chyb z dřívějška! ^^


-somehow i found my old story and nostalgia attacked me so badly ahhh-

Tento příběh jsem přestala psát v roce 2014 a jsem ráda, že jsem jej v této podobě znovu našla - mám tak šanci ocenit změny, které se v mém pisatelském stylu za poslední roky odehrály.

Například zaprvé: v tomto příběhu je využito příliš málo popisů a příliš mnoho krátkých vět. Nieh.

Snad všechny postavy tam jsou nezajímavé Mary Sue a já mám radost, že teď, kdykoliv něco píšu, nejprve začnu s charaktery a jejich zdokonalováním. Oh yes.

Pokud se vám chce číst tuhle 44 stránkovou starou shitku... Go for it, ale neříkejte, že jsem vás nevarovala.

A třeba zadruhé: Hlavní postava je Mary Sue. Její hlavní enemy je Mary Suem její crush je Mary Sue. Její bývalý crush je Mary Sue.

Hlas

Gabriella se podívala na sebe do zpětného zrcátka. Milovala jízdu na motorce. Poslední dobou se jí bortil svět. Pohádala se s kamarádkou, ve škole se jí nedaří a hlavou se jí v noci honí děsivé sny. Alespoň si může odpočinout. Tedy ne tak docela. Gabriella měla vždycky zvláštní formy odpočinku: divoká jízda na motorce, vysílení rychlým během nebo houpání se na provaze. Zpomalila, když projela kolem zvláštního houští. Něco jí to připomínalo. Jeden sen. O kousek dál byl lesík, do kterého ve snu zašla. Zastavila se u něj a chvilku se rozhodovala. Má tam jít? Opakované sny přece něco říkají, problesklo jí hlavou, a tak seskočila z motorky a vešla s ní do lesa.

„Ten les ani není tak děsivý,“ řekla nahlas. Ten sen se opakoval tolikrát, že cestu k onomu místu, které si nikdy nevybavila, znala téměř nazpaměť. Les byl hustý a větve ji šlehaly do očí a zachytávaly se o ně její zlaté vlasy. Najednou se zarazila. Za tímto stromem má být to místo, pomyslela si. Ve snu vždy vše zčernalo a ocitla se v temné jeskyni plné pláče a křiku a děsivých zvuků. Gabriella se zhluboka nadechla a vykročila. Nic se nestalo, stál tam jen malý domek. Gabriella opřela motorku o strom a vešla dovnitř.

„Haló?“ Ozvěna rezonovala domem, ale nikdo neodpověděl. V domě vlastně nebylo nic. Ani židle, stůl, nic. Jen prázdné místnosti. Něco tam bylo podivného. Ty schody. Až moc udržované. Šla tedy po nich. Něco ji zavedlo do jedné místnosti, s bílými stěnami a fialovým kobercem. Vkročila do něj a ozval se hlas. Byl vlídný mužský, ale měl mrazivý podtón:

„Čekali jsme. Konečně přicházíš. Nemusíš se bát, prozatím. Váš svět začnou brzy bičovat vyšší síly a ty si byla vybrána, aby ses jim postavila. Budeš muset odcestovat do jiných dimenzí a zastavit narůstající zlo lidí, nemrtvých a jiných nadpřirozených stvoření podřízených temnotě. Vrátíš-li se a splníš-li svůj úkol, nemine tě odměna. Abys mohla odcestovat, musíš o úplňku vyjít na terasu svého domu a zvolat: ‚Jsem připravena.‘ O zbytek bude postaráno.“ Gabriella hledala, odkud hlas vychází, ale nikoho v místnosti neviděla. Hlas pokračoval: „Nyní odejdi domů. Připrav se na dlouhou cestu. Do onoho úplňku se ti změní svět. Nezapomeň, za úplňku na tvé terase.“ Gabriella poslechla a vyšla z domku. Vzala motorku a rozjela se. Neustále přemýšlela o tom, zda má uposlechnout, nebo ne, až málem nabourala. Když přijela domů, šla přemýšlet do svého pokoje. Co to mělo být, „Změní se ti svět“? Neví. Možná že zjistí jen víc… Zapnula počítač a zadala do vyhledávače slovo dimenze. Nevyhledala však absolutně nic. Co s tím? Do úplňku je ještě čas. Vše bude v pořádku. Alespoň tak se přesvědčovala. Nebo se spíš snažila. Lehla si do postele a usnula.

Vzbudila se pozdě v noci, venku byla tma jako v pytli. Ale ona jít ven musela. Něco ji k tomu táhlo.  Chvilku se rozhodovala, jestli má jít ven, nebo ne, ale nakonec proklouzla dveřmi, přelezla plot a utíkala pryč do lesů. A jak si to užívala! Běhání ji vždy bavilo. Zastavila se u rozvětveného stromu. Podívala se na něj a pak se jedním ladným skokem vyšvihla do větví. Zhluboka dýchala. Nikdy se necítila živější. Ne, pomyslela si, nejsem normální člověk. V dálce uslyšela děsivé zavytí. Usmála se. Vlci. Nebezpeční, ale roztomilí. Zase to zavytí. Tentokrát někde blízko. A ještě dusot nohou. Lépe řečeno vlčích tlap. Bylo slyšet stále blíž a blíž a Gabriella zatajila dech. Ne z toho, že by se bála, ale ze zvědavosti a taky proto, že nechtěla vlka vyrušit. Něco vyšlo zpoza stromu. Nebyl to vlk. Bylo to vzpřímené jako člověk. Ale ani člověk to nebyl. Bylo to něco mezi tím. Vlkodlak. Přiblížil se a Gabriella si ho mohla prohlédnout zblízka. Byla to dívka asi v jejím věku. Někoho ji připomínala. Někoho ze třídy. Byla to Sabina, její bývalá nejlepší kamarádka, dokud se nepohádaly. Spíš ji Sabina zradila. A to nehezky. Sabina vztyčila hlavu a začenichala. Asi ucítila Gabriellinu stopu. Podívala se nad sebe a tam vysoko nad její hlavou seděla Gabriella, blond vlasy svázané do copánku a na tváři divoký úsměv.

„Tak co, Sabino, jak se máš? Vidím, že sis trochu vylepšila vzhled. No ona ti každá změna prospěje,“ řekla Gabriella a usmála se. Ta hádka mezi nimi rozpoutala válku. Od té doby na sebe nebyly vůbec hodné. Jedna druhé škodila, jak nejvíc mohla. Sabina jen zavrčela. Byla celá pokrytá černými chlupy, na hlavě měla vlčí uši a vůbec nepůsobila pěkně. Asi tohle mělo znamenat to „Změní se ti svět.“ Už to chápe. Tedy alespoň trochu. Zbytek je stále tajemstvím. Sabina vyskočila, ale jen škrábla po větvi pod větví, na které si hověla Gabriella. Ta se znovu usmála a tiše řekla:

„A co vlastně, jak se máš? A co je s Mary, ta snad není vlkodlak? To abych se divila.“ Mary byla jejich další kamarádka, tedy bývalá. Když se pohádala se Sabinou, začala hádka i s ní. Popravdě dřív všechny tři věřily v nadpřirozeno, zkoumaly různá zaklínadla a pokoušely se stát upíry. Potom se ale obě obrátily proti ní a začaly jí nadpřirozeno vymlouvat z hlavy, že nic takového prostě není a že je to blbost. Gabriellu to sice ranilo, ale rozhodla se nevšímat si ostatních a jít za svým snem. Teď ale nechtěla být ani upírem, ani vlkodlakem, ale něčím světlým, něčím dobrým. Možná to pochopí, až bude cestovat dimenzemi. Cestovatel dimenzemi – to je zajímavý, pomyslela si Gabriella. Najednou ji z přemýšlení vytrhlo Sabinino vytí. Pohlédla dolů a řekla temným hlasem:

„A pověz mi, jak ses vlastně stala vlkodlakem, kdopak to byl, ten, kdo tě proměnil? Povíš mi to anebo sis zavázala ten svůj vlkodlačí jazyk?“ Sabina vydala těžko rozpoznatelný zvuk, znělo to jako zavrčení, ale Gabriella v tom slyšela přesně to, co očekávala. Vítězoslavně se usmála a pobídla ji: „Co? To vůbec nebylo slyšet. Polepši se trochu a mluv nahlas!“

„Boris! Byl to Boris! Slyšíš to? Už to konečně slyšíš?“ zakřičela Sabina. Boris byl jeden kluk z vyšší třídy, několik holek se do něj zamilovalo, tak toho drze využíval. Gabriella se od něj vždy radši držela dál a měla svůj důvod. Vůbec se jí nelíbil. Něco na něm bylo, ale Gabriella to dlouho nemohla rozpoznat. Konečně je to úplné! Sabina znovu zavyla. Bylo to mrazivé, dlouhé zavytí. Vzápětí bylo slyšet vytí, hlubší a kratší, a ještě jedno, vyšší a ještě kratší. Za další chvíli bylo slyšet šustění v houští a dusot tlap, a za pár vteřin tu byli Mary i Boris, oba ve vlkodlačí podobě. Gabriella se jen usmála. Nemohli za ní vylézt. I kdyby chtěli sebevíc. Když ji Boris spatřil, na tváři se mu objevil zaskočený výraz, snad úlek nebo co. Pak se usmál a otočil se k ostatním. Gabriella zvolala:

 „A to si snad myslíš, Sabino, že si zavoláš kamarádíčky? No jasně, ty jsi prostě taková. Nemůžeš se vytahovat výškou ani ničím jiným, a tak si povoláváš své ochránce? Ale to brzo skončí.“ Sabina vykřikla, nebo spíš vyštěkla, jak se to vezme. Poté zaútočila na větev. Ostatní se přidali. Gabriella sledovala Mary, Borise a Sabinu, jak se snaží vyškrábat se za ní. Usmála se a podívala se nad sebe. Viděla další větev. Vypadala pevně. Stoupla si na nohy a vyskočila na tu větev. Vylezla nahoru a usadila se na ní. Nechala dolů volně viset nohu. Ve větvi zapraskalo. Gabriella znejistěla. Najednou větev praskla a Gabriella se řítila k zemi. To je konec, pomyslela si, přinejmenším ze mě udělají vlkodlaka. Jinak mě zabijí. Ucítila tvrdý náraz. Sabina vítězoslavně zavyla. Boris se k ní přidal a nakonec i Mary. Pak Sabina zavrčela a přičichla ke Gabrielle. Otevřela páchnoucí tlamu a chystala se zakousnout, když najednou zakňučela. A ostatní taky. Odběhli. Všude bylo ticho. Gabriella vstala. Měla možná pár modřin, ale lepší než něco zlomeného. Ještě by se to někdo dozvěděl. A to by nebylo fajn.

„Co to…“ řekla překvapením, že nemá nic zlomeného. Najednou se ozval stejný hlas jako v tom lese v starém domku:

„Ach, Gabriello, Gabriello. Příště dávej pozor, jistě by ti něco mohli udělat. Ty jsi však přijala možnost cestovat dimenzemi, takže být pod naší částečnou ochranou. Jsi teď Cestovatel dimenzemi. Nespoléhej však na svou ochranu, někdy nemůžeme pomoct. Nyní jdi domů. Tuto noc jsi měla adrenalinu dost. Jdi spát. Ráno se probudíš bez jakékoliv bolesti. Teď ale musíš spát. Svět se ti začíná měnit. Musíš být připravená. Měj se.“ A hlas utichl. Gabriella se usmála a vyrazila k domovu závratnou rychlostí. Brzdila ji sice bolest, ale snažila se na ni nemyslet a běžela. Tiše se proplížila domů a sedla si na postel. Nechtělo se jí spát. Usadila se pohodlně a začala meditovat. Vždy ji to uklidnilo. Doma bylo mrtvé ticho, jen sova venku občas zahoukala. Gabriella se ponořila do své mysli a zůstala tak celou půlhodinu. Bylo to uklidňující. Nakonec si lehla a šla spát.

Ráno ji probudil zpěv ptáků. Otevřela oči. Začala přemýšlet. Byl to sen nebo opravdu viděla včera v noci Sabinu? Podívala se na nohy. Byly na nich škrábance od větve, když padala. Byla to pravda, nezdálo se jí to. Vstala a začal zvonit budík. Automaticky ho vypla a sedla si ke stolu. Přemýšlela. Změna jejího světa: takže boj proti vlkodlakům? To bude zajímavý, až přijde do školy. Sama se Sabinou nepromluví, ale Sabina asi bude chtít něco říct. Hmmm, bylo by super létat, vloudila se jí do hlavy myšlenka. Zaběhla úplně od tématu. Z dolního patra slyšela volání, které ji vrátilo do reality. Musí jít do školy. Oblékla si volné bílé tričko, růžovou sukni a šla po schodech. Vzala si svačinu, tašku, obula si boty a šla. Bylo nádherné jarní ráno, ale teplo bylo jako v létě. Cesta byla příjemná. Gabriella šla podél řeky, ve které pluly dvě sněhobílé labutě, pak přešla přes most vedoucí přes řeku a došla na náměstí. Odtud se vydala doleva a došla ke škole. Ve třídě potkala Sabinu a vítězně na ni pohlédla. Prošla kolem ní a pokračovala do třídy. Sabina se za ní rozeběhla:

„Počkej, ty mě ani nepozdravíš? To tě doma vychovávali takhle?“

Pokračovala sprška urážek, které Gabriella nevnímala, sedla si na své místo a řekla Sabině:

„Tak hele, abys věděla, mám tě už po krk. Cos v tom lese dělala? Myslíš si, že jsi absolutně super, když ohrožuješ ostatní? Tak mě poslouchej, milá dámo, ještě jednou se mi budeš snažit něco udělat a já ti slibuju, že tě to bude bolet!“ Sabina se zatvářila podrážděně, otočila se na patě a s hlavou vzhůru odešla ke své lavici. Spolužák Charlie se ujmul situace a podrazil Sabině nohy. Celá třída se smála. Pak přišel učitel a vyučování začalo. O první hodině se toho moc neudálo, vlastně se nestalo nic do polední přestávky. Gabriella zaslechla křik z blízkého houští. Vydala se tam. Byli tam dva lidé, jeden kluk z nižší třídy, a jeden kluk z vyšší třídy. Ten mladší kluk byl zakrvácený na krku a ten starší měl krev u pusy. Upír. Vrhnul se po Gabrielle, ale ta ho shodila na zem a vytáhla z tašky dřevěný nožík, který měla pořád u sebe. Upír se leknul a utekl. Chápal, že má Gabriella možnost ho zabít. Ale Gabriella by to asi neudělala. Ten kluk se jí od dřívějška líbil. Teď ale musí pomoct tomu klukovi v houští. Stále tam byl a krčil se v nejzazší části, ve tváři zděšený výraz. Gabriella si k němu pomalu klekla a vytáhla kapesník, kterým začala odstraňovat krev z chlapcova hrdla. Přitom mu říkala: „To bude v pohodě, neboj se. Už to nebude bolet.“ Za chvilku to přestalo krvácet a i chlapec vypadal líp. Poděkoval a odběhnul pryč. Vypadal zdravě. Gabriella na sebe byla hrdá. Odešla na odpolední vyučování. Nedokázala se soustředit. „Změní se ti svět,“ to jako ti vlkodlaci a upíři? A úplněk se blíží. Gabriellu to děsilo. Snažila se to nepřiznat, ale popravdě se trochu bála. Nejen úplňku, ale všeho, co ji mělo potkat. Bezmyšlenkovitě psala to, co učitelka diktovala, a myslela jen na to, co se stane. Zvoní. Spolužáci se protlačili kolem ní a vyběhli ven. Jsou šílení. Co jim uteče? Nějaká holka? Pak Gabriella zase stočila myšlenky na svou budoucnost. Když šla domů, stále přemýšlela a byla jako v transu. Nakonec přece jenom došla domů živá a zdravá. Chtěla jít v noci zase do lesa. Vešla do pokoje a začala s výrobou stříbrného nožíku. Dřevo na upíry už má, tak stačí stříbro na vlkodlaky. Bezpečí není nikdy dost. Vzala hořák a roztavila si své nejhorší stříbrné šperky, byly to jen levné blbosti, o kterých nikdo nevěděl, zda jsou doopravdy ze stříbra. Nalila to do formy na nůž v jejím stylu, kterou si vyrobila, a nechala to zchladnout. Přitom dávala pozor na to, aby ji nikdo nepřistihl. Šla se svými zbraněmi na půdu a udělala rituál na posílení schopností dýk. Chystala se jít meditovat, a když si sedla, uslyšela zahřmění. Bouřka. Blíží se. Gabriella se těšila, alespoň bude v noci sranda. Začala meditovat. Jak uklidňující. Když vyšla z meditace do reality, všimla si, že ze střešního okna neproudí světlo. Tedy zrovna v tu chvíli. Najednou se celá místnost na několik sekund prosvítila a ozval se děsivý hrom.  Ale úplněk přece ještě není, ne? Gabriella počkala do jedenácté hodiny, a pak se znovu vyplížila z domu. V lese ale tentokrát nikdo nebyl. Blesky křižovaly oblohu a Gabriella se nudila. Šla domů. Byla zklamaná. Dnes se nic nedělo. Ach jo.

Další dny byly stejné: ráno jít do školy, odpoledne ze školy, doma učení, večer meditace a v noci do lesa, kde zase nikdo nebyl.

V nebezpečí

Den před úplňkem si Gabriella vyšla na jakousi rozlučku s lesem, protože očekávala odcestování do dalších dimenzí a záchranu všech světů. Čekala, že se nikdo neobjeví, ale zbraně radši měla v opasku. Nikdo nikdy neví. Najednou se ozval známý Borisův hlas: „Co tady dělá taková hezká holka sama? A takhle v noci? Ty se nebojíš?“ Gabriella nechtěla poslouchat ty jeho řečičky o ničem, a tak na něj spustila:

 „Můžeš laskavě mlčet? Já dnes nemám náladu poslouchat tvoje otravné řeči, i když je ostatní zbožňují. Fakt nemám náladu. Běž si za tou svojí Sabinkou nebo Maruškou, ale mě z toho vynech!“ Boris se zatvářil ohromeně, ale pak pokračoval:

„Vždycky ses mi líbila, i když si mi nikdy nepodlehla. To mě na tobě zaujalo. Přemýšlej, část tvého já po mě touží, i po těch výhodách vlkodlačí smečky…“

 „Ale ta větší část říká ne, a touží po soukromí samotáře,“ odvětila Gabriella.

„Bez nadpřirozených schopností?“ zeptal se Boris. Rozhostilo se ticho. Boris to trefil přesně. Kdyby odpověděla ne, lhala by, a ona nikdy nelže. A ještě by ji vyzvídal, až by z ní dostal vše o dimenzích a tomto úplňku. Kdyby odpověděla naopak ano, tak by ji přeměnil. Byla by ztracená, kdyby se po Borisovi, který se na ni chystal zaútočit, vrhnul někdo. Tu osobu by poznala kdykoli, byl to ten kluk, upír, kterého zahnala od toho mladšího chlapce. Dřív do něj byla zamilovaná. Teď vytasila obě dýky, dřevěnou i stříbrnou, do každé ruky jednu. Upír a vlkodlak spolu nemilosrdně bojovali na život a na smrt.

„Dost!“ zakřičela Gabriella. Oba zastavili a pohlédli na ni. Pozdvihla obě dýky. Ten upír – Christian – se na ni smutně podíval.

„Proč?“ zachraptěl. „Proč budeš zabíjet toho, kdo zabránil tvé smrti? Proč budeš zabíjet toho, do kterého si byla donedávna zamilovaná? Proč budeš zabíjet toho, kdo je do tebe beznadějně zamilovaný? Proč budeš zabíjet toho, kdo by pro tebe ztratil i život, kdo tě chránil na každém kroku, proč?“ Gabriella svěsila ruce. Zastrčila dýky na svá místa v opasku a sedla si na pařez. Tvářila se smutně. Oba k ní přiběhli. Vyptávali se, co jí je. Gabriella odstrčila Borise, až spadnul do bláta, a šla lesem. Vedle ní šel Christian. Gabriella spustila:

 „Mám v plánu odcestovat do jiných dimenzí a zachránit je, jednu po druhé. Bude ze mě něco víc, než jsem teď. Dlouho tu ale nebudu, odcházím zítra. Musím se připravit, že se tam nebudu cítit pohodlně. Sbalím si zbraně. Budu muset jít.“ A bez dalšího varování zmizela. Vrátila se do pokoje a rozbrečela se. Tohle neunesla. Musí odjet. Kluk, kterého milovala a teď ho nenávidí, je upír a miluje ji. Její bývalá nejlepší kamarádka je vlkodlak. Má za úkol zabíjet, aby zachránila svět. Je toho na ni moc. Normálně by si to nepřipustila. Šla spát. Ale usnout nemohla. Upíři, vlkodlaci, cestovatelé dimenzemi, tak to se jí teď motalo hlavou. Nakonec usnula. Měla hororové sny. Každou chvíli se vzbouzela. Ráno nemohla pořádně přijít k sobě. Nebylo to jen únavou. Byl to hlavně ten úplněk. Ještě že nešla do školy. Byla sobota. Asi bude rodičům chybět. Je jedináček. I když zrovna to si moc neužívala. Vše se točilo kolem ní, jen kolem ní a ona neměla chvilku pro sebe. Z přemýšlení ji vytrhl maminčin hlas:

„Nechceš si jít ještě lehnout? Když tě vidím, tak si asi moc nespala. Běž nahoru, za hodinu tě vzbudíme.“ Gabriella milovala rodičovskou lásku. Vždy byli tak laskaví. A teď byla nadšená za chvilku spánku. Natáhla se do postele a s posmutnělým povzdechem usnula.

Otevřela oči. Z okna zářilo slunce, které bylo nejspíš už vysoko na obloze. Podívala se na hodiny. Bylo poledne. Rodiče ji nechali spát. Zvedla se, ale znovu spadla do postele. Vůbec necítila nohy. Podívala se na ně. Vypadaly normálně. Zahýbala prsty. Vše je v pohodě. Pokusila se znovu vstát, ale zase spadla. „Co se děje?“ řekla nahlas. Do třetice všeho dobrého, řekla si v duchu a vstala. Povedlo se. Chodit dokázala, nic nevypadalo nenormálně. Najednou pocítila ostrou bolest v dlani pravé ruky. Podívala se na ni. Krvavě se jí tam rýsovala zdobená písmena C a D, u každého písmene bylo vyobrazeno andělské křídlo a okolo kudrlinky. Vše do detailů vyryté v její ruce. Podívala se na hřbet ruky. Stalo se něco neuvěřitelně děsivého. Ze hřbetu ruky najednou začal vylézat prsten. Byl nádherně zdobený, plný drahokamů. Ale bolelo to. Opravdu. Byl to prsten s růží. Najednou se stejná bolest objevila na zápěstí, a stejným způsobem, jako se zjevil prsten, se zjevil náramek. Zepředu byl stejný obraz jako na prstenu. A jako kdyby to Gabriella očekávala, se bolest objevila na krku a hrudi a vystoupil náhrdelník s přívěškem ve tvaru motýla. Nečekanou bolest pocítila i v uších, kde se zjevily náušnice s kytičkami. Nakonec to zakončila ostrá, ale krátká bolest na čele. Gabriella běžela k zrcadlu. Na čele nic neměla. Pohladila prsten. Najednou se ozval hlas, který mohla slyšet jen ona, byl to ten hlas, který ji přikázal připravit se na cestování dimenzemi: „Zvláštní, že? Tyto šperky poslouží k přivolávání pomoci. Přivolaly mě. Přivolají tvé blízké. Přivolají kohokoliv ve spánku, aby si s ním mohla mluvit. Přivolají vše. Znamení na tvé dlani pomůže na cestách napříč dimenzemi. Bolest na čele ti pomohla vidět vše neviditelné pro lidské oko, jemnohmotnými bytostmi počínaje. Dnes v noci si pro tebe přijdou. Pocítíš únavu, až se objevíš poprvé v jiné dimenzi, ale zvykneš si. První dimenze nebezpečná nebude, tam se vycvičíš. Více se dozvíš tam.“ Gabriellu polil příval nedočkavosti. Zrychlil se jí dech. Sešla dolů. Měla tam připravený oběd. Snědla ho a pak šla znovu nahoru do svého pokoje a předstírala, že se učí. Přitom si balila věci do dimenzí: do opasku si dala dřevěnou dýku na upíry, stříbrnou dýku na vlkodlaky, a zapnula si počítač. Vyhledala si na něm, jak se bránit před nymfami, vílami, temnými anděly, zombie, čaroději, bludičkami, duchy a démony. Doufala, že je to vše, ale zapomněla na kočkodlaky, hybridy a sirény. Ostatně obyčejného člověka jde zabít každou tou věcí v opasku. Vytvořila si bodce s jedem, hůlku, našla si ochranná kouzla, a tak si je zapsala do deníčku a dala ho do opasku, a potom udělala pár kovových dýk, aby ty speciální zbytečně neotupila. Některé zaříkala ochrannými kouzly. Slunce se pomalu začalo stáčet k obzoru a z východu přicházely temné mraky. Brzy to bude. Gabriella hořela nedočkavostí, ale zároveň se strašně bála. Když věci pro přivolání pomoci, cestování nebo vidění způsobilo takovou bolest, tak jak bude bolet cestování? A co další věci? Slunce už začínalo zalézat za obzor, a úplněk byl teď vidět ve veškeré své kráse i zlověstnosti. V lesích se ozvala tři známá zavytí, která si Gabriella dost dobře pamatovala: byli to Boris, Mary a Sabina. Nyní se obloha zatáhla úplně a vidět byl pouze úplněk. Gabriella se oblékla do pohodlného oblečení. V dáli se zahřmělo. Gabriella si vzala opasek. Bouřka se rychle přiblížila. Gabriella si ještě vzala svůj deníček s ochrannými kouzly a zaříkáními a rychle napsala dopis na rozloučenou:

Ahoj mami, ahoj tati,

Asi jsem vám to měla říct dřív, ale bude ze mě Cestovatel dimenzemi. Zachráním svět a vrátím se. Je to můj osud, nejde to změnit. Budu na vás myslet.

Gabriella

Zahřmělo se vedle domu. Gabriella otevřela dveře terasy a vyšla ven. Blesky řádily hlavně v okolí domu. Gabriella vešla doprostřed terasy, pohlédla na díru v mracích, kde zářil úplněk, a zvolala na něj: „Jsem připravena!“ Najednou slyšela jen rodiče, jak běží po schodech, a potom blesk proťal oblohu a držel se na zábradlí. Ze zábradlí nyní šlehaly blesky, a kdyby se k němu někdo přiblížil, byl by mrtvý. Z blesku, který se stále držel zábradlí, se stávala brána. Když už to vypadalo jako opravdová, ale zářící brána, ozval se hlas: „Díky, že jsi přišla. Nyní vejdi do brány a dostaneš se na Rozcestí. Odtud tě povedu.“ Gabriella zatnula pěsti a vkročila do brány.

První cesta

Najednou se Gabriella probudila. Začala přemýšlet: ‚To bylo podivný, tenhle sen. A…‘ Zarazila se ‚Kde to jsem teď?‘ Místo bylo jako kruhový altánek a z něj vedlo několik cest. Altánek byl bohatě zdobený. Nikdo by tohle vytvořit nedokázal. Rozhlédla se okolo a všude to svítilo nevídaně upravenou zelení a květinami, prostě přírodou. „Jsi na Rozcestí,“ ozval se hlas. Gabriella se otočila. Byl to ten hlas, který ji vždy doprovázel. Teď tam stál. Starý muž v bílém rouchu, s bílými vlasy a vousy. Působil mocně. Sám Bůh. „A já ti pomohu dostat se do tvé první dimenze. Pohovoříme si, pojď si sednout,“ pokračoval hlas. Gabriella poslechla a usadila se do lotosového květu, jógového sedu. Bůh si taky sedl a pokračoval: „První dimenze nebude tak nebezpečná, naučíš se tam spoustu věcí. Dostaneš se tam ale velmi unavená. V každé dimenzi se změníš jak duševně, tak fyzicky. Každá dimenze je v ohrožení, je jich celkem sedm. Ty si byla vybrána, aby si je všechny zachránila. Ale pozor! Minulý Cestovatel dimenzemi se vydal temnou cestou a jeho výcvik skončil. Jakmile ale budeš procházet dimenze a učit se novým věcem, druhý Cestovatel tě bude následovat a jeho moc bude stoupat stejně tak, jako ta tvoje. Může tě i převršit. Buď stále v pozoru. Nyní víš to hlavní a můžeš jít.“ Gabriella se ani neopovážila přerušit Boha. Nyní se ale zeptala: „Pardon, ale já nevím jak.“ Bůh byl na odchodu, ale otočil se a vřele se na ni podíval: „Neomlouvej se, snažil jsem se zjistit, jak se zachováš. Takže, projdeš touto cestou,“ ukázal na nejširší cestu s obloukem z růží, „dotkneš se dlaně pravé ruky, tvého Znamení, a jsi tam. Budeš ospalá. Dobrou noc.“ A bez varování zmizel. Gabriella se třikrát zhluboka nadechla a vydechla a udělala vše podle pokynů. Najednou se jí zavřely oči a usnula.

Vzbudil ji hluk okolo ní. Otevřela oči a zjistila, že kolem ní sedí hlouček lidí, podle vzhledu jejích vrstevníků, a sledují ji. Cítila se, jakoby ležela ve vodě. Nebyla ale mokrá. Podívala se před sebe a tam stál kluk, blond vlasy, modré oči, průměrná výška. A u hrdla jí držel meč. „To snad nebude potřeba…“ řekla a snažila se dvěma prsty odsunout meč. Chlapec jej však vrátil zpět.

„Co jsi zač?“ zeptal se a jeho hlas byl vyrovnaný a tvrdý. Gabriella poznala, že tohle není žádná sranda, je to vážné.

„Cestovatel,“ odpověděla.

„Co?“ otázali se všichni okolo.

„C-cestovatel dimenzemi,“ vykoktala ze sebe. Začalo rozčilené mumlání. Ten blond chlapec jí vzal pravou ruku a pohlédl na dlaň. Nastalo ticho. Potom zvolal:

„Ano, je to ona.“ Začalo vzrušené povídání a chlapec si k ní sednul:

„Promiň, my nikdy nevíme, jestli někdo není z našich protivníků v přestrojení. Byli tu už dva Cestovatelé, jeden se už nevrátil a druhá, dívka, se přidala na stranu zla. Nikdy se nikdo nevrátil. Já jsem Michael. A ty?“

„Já Gabriella.“ Michael se usmál a zvedl se. Gabriella se rozhlédla, kde to vlastně je. Země byla voda, ale ne mokrá, člověk se v ní nenamočil. Byla asi jeden centimetr a pod ní byla měkká poddajná půda. Obloha byla zamračená, ale mraky byly světle bílé. A dál nikde nic.

Gabriella se začne učit v první dimenzi bojové sporty. Vše se zdá v klidu, ale není.

Z jedné překrásné dimenze cosi zmizelo. Nyní je to jinde. Pod vulkánem. V první dimenzi. Probudila se. Otevřela oči. Něco mi to tu připomíná, zamyslela se. Mé mládí. Jak je to dlouho? Rok? No, už nejsem ta malá holka. Už nejsem ta malinká Jessie Stoneová. Jsem zpět. Jsem Jessica Stone. Jdu si pro svou moc. Udělám čest svému jménu. Temnota jde se mnou a snáší se na dimenze. Díky, Gabriello Crystal. Díky tobě se Jessica vrací. Zpět. Jessica se zvedla a vykročila.

Gabriella mezitím cvičila, a zlepšovala se. Najednou k ní přišel Ryan, její zatím nejlepší přítel, a řekl:

„Máme tu menší problém. Ke straně zla přišel někdo podobný tobě, ale bez toho růžového melíru, a s černými konečky.” Gabriella se zarazila:

„To znamená, že přišla Jessica? Ne, to ne, ach jo.”

„No a co? Hravě ji zvládneš, ne? Už tu jednou byla, známe její slabiny…“

„Ne! Nechápeš? Sílí, když pobírám sílu já. Je to někdo, s kým se utkat musím. Nebude mít víc síly, pokud…“

„Pokud co?”

„Ne, na to radši nemyslet, Ryane.”

„Prosím, Gabriello, řekni mi to. Pomůžu ti, aby se to nestalo.”

„Ne, Ryane, tohle ty nezastavíš. Pokud si přivlastní dimenzi tím, že ji zničí, jako kdysi Prázdnou dimenzi, bude její síla čerpaná z toho, co v ní bylo. Ano, já vím, že už dimenzi zničila, a uvnitř zůstal Viktor, ale pak uvízla v Ledových horách a svou moc ztratila.”

„Aha,” řekl Ryan a zůstali spolu stát. Gabriella pozorovala Ryana. Byl skvělý. Měl hnědé vlasy, nebesky modré oči a na pohled připomínal mladého motorkáře. Měl rozepnutou černou koženou bundu a pod ní bílé triko. Límec u bundy měl z čistě bílé kožešiny. Dokonale ho doplňovaly černé džíny.

Najednou k nim přiběhl, jako obvykle rozesmátý Stephen:

„Tak pojďte! Někdo vyzývá Gabriellu na souboj! Řekl bych, že je to Mark. Poběžte!” Místo pro souboj bylo velké. Byla tam aréna stejná jako okolí, a okolo stáli ostatní. Mark působil silně.

„Tak se ukaž, holčičko,” řekl, když zatroubení oznámilo start. Gabriella se vyhla prvnímu úderu.

„Tak ukaž co v tobě je!” zakřičel Ryan, aby ji povzbudil. Pomohlo jí to. Vyskočila a najednou se zamyslela. Tady není taková gravitace jako u nás, řekla si. Hned toho využila a Markovi sevřela ruce za zády. Byl velký a neobratný, zjistila okamžitě Gabriella, a za chvilku se Mark válel po zemi. Troubení ohlásilo konec souboje. Gabriella vítězně odešla, a narazila na někoho, s kým se zrovna moc bavit nechtěla.

„Ahoj Gabriello, jsi šikula,” řekla podlým hlasem Jessica. „Těším se na náš souboj, a co ty, Gábinko?” To bylo na Gabriellu trochu moc.

„Konečně se setkáváme, Jessico. Pronásledovateli. Jak se ti tady líbí?”

„No, je to fajn. Jo a díky, že jsi přijala cestování, jinak bych trčela v těch Ledových horách pořád. Jsi táááák štědrá…“

„A dost!” vložil se do toho Ryan. „Nech ji na pokoji. Počkej si na souboj. Pojď, Gabriello. Už se začíná stmívat.” Gabriella šla. Byla unavená. Alice, jediná dívka, jí nabídla přespání. Gabriella vděčně přijala. Dům Alice byl malinký, jen jedna místnost. Dveře chyběly. Nikdo, ani zlá strana, neměl tolik drzosti vlézt někomu do domu, jedině snad Stephen, když se dělo něco mimořádného. Stephen byl menšího vzrůstu, měl plavé vlasy a světlounké modré oči. Nosil modrý kabátek zdobený žlutými a zelenými nitěmi a světle modré krátké džíny. Byl to nejhyperaktivnější, nejveselejší a nejpřátelštější ze všech. Postel pohodlná nebyla, ale to se dalo čekat. V noci se Gabriella vzbudila. Vykoukla ven dveřmi. Byla jasná noc, což Gabriellu celkem udivovalo, protože dny byly vždy zamračené. Vyšla ven, daleko od domů. Vypadalo to tam jinak. Byly tam široké sloupce, na kterých by mohla uspořádat piknik. Sedla si na jeden a pozorovala hvězdy. Byly jiné než u nás. Najednou zaslechla kroky. Nebyl to nikdo jiný než Jessica, a když se Gabriella otočila, zvedla mírně ruce a tiše řekla:

 „Klid, žádný rozruch. Nepřišla jsem bojovat, od toho je aréna. Chci si povídat, prosím.”

„Dobrá, no jo. Tak, co mi teda chceš říct?” Gabriella se poprvé v přítomnosti Jessicy cítila bezpečně.

„Promiň za tu ošklivost po zápasu. Jsi silná. Závidím ti. Chci ti o sobě něco říct.”

„Ale co když to nechci slyšet?”

„Poslyš, tak s tebou chci mluvit. Vadí?”

„Spusť, ale ať to netrvá tak dlouho.”

„Bojíš se souboje?”

„Ne!” odsekla Gabriella rozhodně.

„Bojíš se o dimenze?”

„Proč se vlastně nepřidáš na stranu dobra?”

„Neodpovědělas mi.”

„Tak mi odpověz ty.”

„Já se ale ptala první.”

„A já stále čekám na odpověď.”

„Hele, proč jsi tak nepříjemná?”

„Pozoruju hvězdy. Když mne od toho někdo vyruší, nejlepší náladu moc nemám. A strach o dimenze mám, to ano. Jsi zlo. A to je třeba vymýtit.”

„Hou, klid, takhle nemusíš. Hele, něco z mojí minulosti. Byla jsem malá a všichni na mě byli zlí. Dospělí řekli jenom: 'Jessie si zvykne. Život je krutý.' Moc do zpěvu mi nebylo. Možná jim vadily moje černé oči. No a to se pořád táhlo se mnou. Vždycky jsem slyšela: 'Jé, bacha, Stoneová si prochází.' Nebo když tak popřemýšlím, tak jim vadilo moje tmavé oblečení. No, tak jsem nabírala sílu, abych jim ukázala, že…“

„A co si myslíš, že bylo se mnou? Tak jsem taky žila a moc příjemný to nebylo!” vyjela po Jessice Gabriella. „Okamžitě odejdi. VYPAL! Jsi zlo. PADEJ!” Jessica se po ní vylekaně podívala a tiše odešla.

Gabriella byla rozčilená. Jessica chce moc pro pomstu. To jí nikdo nikdy neřekl, že když koná dobro, tak se jí dobro vrátí, ale když koná zlo, tak se jí vrátí zlo v trojnásobné míře? Pozorovala hvězdy. Znovu zaslechla blížící se kroky.

„Jessico dost. Nemám na tebe náladu, to jsi to nepochopila?”

Láska

„Klid, Gabriello, to jsem jenom já.”

Gabriella poznala po hlase Ryana.

„Vím, co se stalo,” pokračoval, „a je mi to líto. Já prostě Jessicu nepochopím. Proč zlo? Takový lidi nechápu.”

„Já taky ne,” řekla Gabriella, „ale řešit to teď nemusíme.”

„Dobře.”

„Ty hvězdy jsou tak…“

„Nádherný,” doplnil ji Ryan, „není to tak?” Gabriella se cítila skvěle. Pozorovala hvězdy s někým, koho má ráda. Je to její nejlepší přítel. Chápe ji. Tak, jako nikdo jiný.

„Támhleto souhvězdí se jmenuje Srdce, vidíš?”

Souhvězdí Srdce nebylo těžké najít. Bylo hned vedle měsíce v úplňku. Přímo před nimi.

„A támhle je meč. Vidíš? Támhle Anděl a Jednorožec.” Gabriella je ihned poznala. Bylo to kouzelné. Najednou spadla hvězda. Přímo skrz souhvězdí Srdce, jako Amorův šíp. Oba povzdechli. Najednou chytil Gabriellu Ryan kolem ramen. Gabriella najednou cítila podivnou lehkost a volnost. Položila Ryanovi hlavu na rameno. Ryan jí ukazoval další souhvězdí, jako třeba Lev. Žádné ze souhvězdí se nepodobalo našemu. Bylo pečlivě vykreslené. Lev měl vykreslené oči i hřívu. Když už vyjmenovali veškerá souhvězdí, jen tak spolu seděli.

„Není ti zima?” řekl tiše Ryan. „Jsi celá zmrzlá.”

„No, jen trochu, to je v pohodě,” odpověděla, to už si ale Ryan sundával svou koženou bundu a opatrně ji položil Gabrielle na ramena. Gabriella si ji vděčně přitiskla k tělu. Bunda byla opravdu příjemná. A bylo v ní teplo.

„A co ty, tobě zima není?” zeptala se Gabriella.

„Já to vydržím, když vím, že ti bude líp.” Ryan je tak milý, přemýšlela Gabriella. Najednou se otočil. „Svítá,” řekl. „Budeme muset jít. Tak pojď.” Ryan jí pomohl vstát, zvednul ji a seskočil s ní dolů. Je báječný, přemýšlela Gabriella. Kéž by to nikdy neskončilo.

Ale skončilo. Ryan ji opatrně položil a chytili se za ruce. Šli spolu k domu Alice. Cestou se jen tak drželi. Gabriella si znovu opřela hlavu o jeho rameno. Když přišli k domu Alice, dal Ryan Gabrielle pusu na tvář, usmál se a odešel. Gabriella si šla lehnout.

„Je milý, že?”

Gabriella se lekla. Alice byla vzhůru.

„Prosím tě, neděs mě takhle,” řekla Gabriella se smíchem. „Jo, je milý, ale žádný vážný vztah mít nemůžu, stejně musím odejít.”

„Ten už ale máš,” přerušila ji Alice. „Ryana to bude bolet.”

„Vrátím se.”

„Pokud tam nezemřeš. Promiň, ale já se o tebe taky bojím. Ty se nám musíš vrátit! Jinak…“

„Co jinak?”

„Čekali jsme zde na Viktora, prvního cestovatele, a ten nepřišel. Nikdy jindy. Jen jednou. My dva jsme se měli rádi, zanechal mi tady papírek, vidíš?” Alice ukázala Gabrielle papírek. Bylo tam namalováno srdce s nápisem Alice + Viktor. Romantické. „Nechci, aby se Ryan cítil jako já.”

„Je mi to líto, Alice…“ začala Gabriella.

„Ne, to nemusí. Jsem ráda, že tu jsi. Vysvobodíš Viktora?”

„To patří k mým povinnostem.”

„Díky moc. Chceš ještě spát?”

„Celkem jo. Tak dobrou noc.”

„No spíš dobré ráno, ale to je jedno.”

Obě se na sebe usmály a ulehly. Gabriella přemýšlela. Alice je tak milá, nic na sobě nedala znát. A skvěle vypadá. U nás by z ní byla modelka. Určitě. Její zlatobílé vlnité vlasy sepnuté do červené gumičky, červené šatičky a vysoké červené střevíce, no ta by udělala dojem na každého. Při souboji je ale úplně jiná. Vystřelí ohnivou kouli, vyvolá tsunami na suché zemi nebo roztočí tornádo. Je silná živlová čarodějka, ale se zemí ještě moc pracovat neumí. Ale já vůbec. No fajn, mám se co učit.

Jak tak Gabriella přemýšlela, usnula. Vzbudil ji Stephen. Budil každého. Všichni většinou vstávali stejně, ale přesto ho to bavilo.

„Gabriello, vstávej, dneska tě čeká náročný den!”

Gabriella vstala. Bylo zase zamračeno. Venku čekal Virgil, jejich vůdce. Měl ji učit zacházet s magií. Přišla k němu. Působil jinak než ostatní. Byl to vůdčí typ. Měl stříbrnou helmu se zlatými rohy, stříbrozlatou zbroj, stříbrnomodrý plášť a magický meč se štítem. Vlasy měl černé, oči zelené.

„Ahoj Gabriello. Jsi připravená?”

„Ano,” řekla rozhodně.

„Tak jo. Začneme s něčím snadným, takže základní ovládání živlů. Myslím, že toho od Alice vím hodně. Vyber si první živel. Nejlepší by byl asi Vzduch, ale je to na tobě.”

„Tak třeba Oheň.”

„Dobrá. Naučíš se pracovat s tvým ohněm, s ohněm nepřítele a s ohnivou koulí. První se ale naučíš práci s energií. Představ si kolem sebe energetické pole. Musí být velké. Ano?”

„Dobrá.”

Gabriella si představila obrovské energetické pole. Byla veprostřed. Energie kolovala kolem ní.

„Teď nech tu energii vstoupit do tebe tvým čelem.”

Gabriella poslechla. Energie proudila do ní a shromažďovala se v její hlavě.

„Nyní ji nech proudit do tvých rukou.”

Pro Gabriellu byl tlak v rukou nesnesitelný. Měla v nich obrovskou hromadu energie. Rozhlédla se. Všichni byli nashromážděni v kruhu okolo ní a Virgila. Nebylo jich moc, pouze devět, mezi nimi i vždy vysmátý Stephen vypadal vážně. Pohled na Ryana jí dodal odvahu. Usmál se na ni.

„Teď tu energii vypusť v podobě ohnivého míče. Gabriella energii vypustila, ale vznikl jen malý plamínek, který hned zhasl.

„Ne. Chce to trénink. Udělej to znovu.”

Gabriella znovu vše opakovala, ale dopadlo to stejně.

„Jaký živel máš nejraději, Gabriello?” zeptal se Virgil.

„Zemi,” odpověděla Gabriella.

„A proč sis vybrala Oheň?”

„Protože je nejnebezpečnější.”

„Ty se máš ještě hodně co učit.”

„Co prosím?”

„Každý ze čtyř živlů je pro život důležitý i nebezpečný. Všechny si řekneme. První: Oheň. Je potřebný k životu, protože nám dodává teplo. Pokud jsi ale nebezpečně blízko, shoříš. Druhý: Voda. Opak Ohně. Bez ní bychom nežili, ale můžeš se v ní utopit. Třetí: Vzduch. Bez něj bychom taky nežili, ale umí být smrtonosným vírem. Poslední: Země. Životodárná Země umí být se svými rostlinami, zvířaty a kameny tím posledním, co uvidíš.”

„To znamená, že…“

„Každý živel přináší i smrt. Tak znovu začni.”

Gabriella začala. Vypadalo to nadějně. Usmála se.

„Víc, snaž se víc,” provokoval ji Stephen. Gabriella se nenechala dál provokovat a vystřelila malou ohnivou kuličku přímo na Stephena. Kulička letěla pomalu. Stephen ji stihl odrazit. Letěla na Ryana, ten si ji ale nevšiml. Gabriella máchla rukou k zemi a představila si, jak energie okolo ohnivé koule tahá kouli k zemi. A to se stalo. Koule spadla na zem a dohořívala.

„Výborně, výborně. A teď ostatní živly,” pochválil Gabriellu Virgil.

„Vzduch,” řekla Gabriella něžně a začala znovu pracovat s energií. Začala se točit dokola a v rukou se jí objevilo malé tornádo, které rostlo, a Gabriella vyskočila do vzduchu. Nepřestávala se točit. Tornádo se zvětšovalo. Gabriella byla nyní veprostřed tornáda, vysoko ve vzduchu. Kam pokynula, tam tornádo zamířilo. Najednou se tornádo začalo zmenšovat a Gabriella klesala. Dotkla se nohama země a tornádo držela v rukou. Poslala ho jemně Alici, ta ho chytila, vznesla vysoko do vzduchu a společně ho roztříštily. Beze slov.

„Voda,” pokračovala Gabriella a pomalu zvedala ruce. Nad ní se zjevil mráček, který vypustila do vzduchu. Mráček se změnil v mrak, rostl, a najednou se spustil déšť. A Gabriella kapky odsunula stranou tak, že pršelo jen okolo nich, ale ne na ně. Z vody potom udělala masivní vlnu, která se změnila ve vodotrysk. Najednou se voda rozprskla okolo. Nikde nic.

„Země,” dokončila Gabriella. Ukázala na jedno místo. Tam se začala kupit hlína, zazelenala se tráva, vyrostl strom a z něj vyletěl ptáček. Najednou na stromě vyrašily plody. Gabriella přišla ke stromu a každému utrhla plod. Byl zvláštní, duhový, a chuť byla ojedinělá, sladká. „Dejte si,” nabídla jim. Každý přijal.

„Zvládáš to skvěle,” pochválil ji Ryan.

„Díky,” odpověděla. Byl to pro ni skvělý pocit.

„Hej, Gabriello,” řekl někdo za ní, „někdo si to chce s tebou rozdat.”

Gabriella se otočila. Stál tam Tyrone. Byl to hezký kluk, světle hnědých vlasů a tmavohnědých očí. Měl Gabriellu celkem v oblibě. Ukazoval na někoho z řad zla. Michaela. Měla rudý plášť přehozený přes černé šaty. Na hlavě měla dva rohy, a jednoduše řečeno byla hrozivá. Vešly do arény. Troubení ohlásilo start. Michaela šla do útoku. Zaútočila oštěpem. Zvláštní na této dimenzi bylo, že si pomocí útoků pouze brali energii, ne životy. Mocná síla samotné dimenze tomu zabraňuje. Útočící Michaelu bylo snadné rychle a efektně blokovat. Gabriella začala pracovat s energií. V souboji to nejde snadno. Musí to zvládnout. Povedlo se. Potřebuje něco silnějšího než živly. Pátý živel. Éter. Všechny živly dohromady. To je ono. Sehnula se, aby se vyhla útoku, a vytvořila energetickou hůl. Pomocí ní se bránila, než nashromáždila dostatek energie. Pak zdvihla pravou ruku. Z ní začalo zářit bílé světlo, tenký světelný proužek. Končil u Michaeliný hlavy. Ten paprsek se rozšířil a na zlomek sekundy oslepil všechny okolo. Michaela klesla, ale konec to nebyl. Posbírala veškerou sílu, co měla, a zaútočila. Gabriella poprvé utržila ránu a překvapilo ji, jak ji to vysálo energii. Naštvalo jí to. Vyskočila vysoko do vzduchu a vyzdvihla se pomocí tornáda a rychle padala. Ne na Michaelu, ale doprostřed arény. Nikdo nevěděl, co dělá. Padala hlavou napřed. Natáhla ruku. Nepadala rychle. U ruky se jí znovu objevilo bílé světlo. Dopadla. Zvedla se obrovská vlna prachu a bílého světla. Čistá energie. Odhodila Michaelu stranou. Zvítězila. Když vyšla z arény, přiběhl za ní Virgil:

„Ty jsi Vyvolená, Mocná.”

„Co?”

„Dokážeš ovládat čistou energii. Dát jí barvu, tvar. Je to moc, která není častá.”

„Jsem na tebe pyšný,” objal ji Ryan.

„Jsi úžasná,” žasl Diego.

Diego byl lukostřelec. Měl světlé vlasy a šedé oči. Byl oblečen do stříbrnomodrého oblečení a pláště. Na hlavě měl uvázané rudé, stříbrné a žluté šátky. Byl to ale romantický typ. Hledal lásku.

„Jsi skvělá,” řekl Fred. Byl příbuzný Alici. Výškou dosahoval něco okolo velikosti Stephena, ale byl to ten nejrychlejší běžec mezi nimi. Toho taky značně využíval. Nosil leskle rudou nebo světlou modrou zbroj. Byl ale milý. Milý a chytrý. Jeho strategii by nikdo nepřekonal.

„Vyvolená. Super!” řekli sborově Stephen a Carl. Carl byl Stephenův a Ryanův nejlepší přítel. Měl světle hnědé krátké vlasy a hnědé oči. Nosil světlemodré oblečení. Byl milý, nerad bojoval. V boji byl ale nebezpečný, a Gabriella s ním ráda bojovala.

„Gabriello, je tu někdo další. David. Je to David,” přišel za ní Ryan.

David byl podivný. Měl dlouhé, šedé vlasy, až do pasu, šedé oči a černý kabát. V ruce držel dlouhý, opravdu velmi dlouhý meč. Souboj moc dlouho netrval. Gabriella s ním doslova vytřela. Pak stále jen sílila. Nikdo se neodvážil porovnávat s ní svoje síly. Gabriella šla spát. Byl večer. Vzbudila se znovu v noci a usnout nedokázala. Vyšla ven, tentokrát na nejvyšší sloupec. Pozorovala souhvězdí. Ryan nepřicházel. Popravdě tam byl, sledoval ji. Konečně za ní šel. Byl tak tichý, že o něm Gabriella skoro nevěděla. Nesnažil se ji vyděsit. Nelekla se ho. Usmála se. Sedli si naproti sobě a začali si povídat.

„Nakonec budu muset odejít,” řekla Gabriella.

„Já vím.”

„Budu ti chybět?”

„Víc než kdokoli jiný,” zašeptal a chytil ji za obě ruce, „mnohem víc.”

„Ty mě taky.”

„Vrátíš se, že jo?”

„Pokud přežiju,” usmála se.

„Dokázala bys…“

„Spravit tvou dimenzi? Pssst…“ přiložila Gabriella prst k jeho rtům a zvedla se. Začala pracovat s energií, a vytvořila kousek travnatého koutku, kde vyrůstaly keříčky, květiny a bonsaje.

„Víc zatím nezvládnu,” usmála se podruhé. Ryan ji obejmul a políbil na tvář. Gabriella se usmála potřetí.

„Zítra mě nejspíš čeká boj s Jessicou. Drž mi palce.”

„To budu. Tak se radši připrav. Vím, že to dokážeš.”

Chvíli spolu pozorovali hvězdy a pak se rozloučili objetím. Gabriella ale nešla spát. Trénovala. Do rána. Její síla vzrůstala. Ne na boj s Jessicou, ale na změnění dimenze. Bylo ráno. Gabriella už dokázala mnohem víc. Šla si ještě na chvilku lehnout. Alice byla zase vzhůru.

„Tak co Ryan? Hodíte se k sobě. Moc vám to přeju.”

„Ryan mi pouze dodával odvahu, trénovala jsem se. Na boj s Jessicou.”

Gabriella tajila tu změnu dimenze. Překvápko. Šla spát a slyšela Alici říkat: „Tak ať ti to vyjde. Všichni ti věříme.”

Stephen je tentokrát nevzbudil. Všichni už byli venku u arény, když přišly Alice a Gabriella. Kromě strany zla. Jessica byla připravená. Gabriella si s ní šla promluvit.

„Ahoj, Jessico.”

„Čau, Gabriello.”

„Máš strach?”

„Z tebe? Ne. Vím, že jedna prohra nezbourá budoucnost výher.”

„Tím se řídím taky.”

„Hej!”

„Který živel ti jde nejlíp?”

„Oheň. Nejde mi Voda.”

„Dobrá.”

„A co ty?”

„Jde mi vše.”

„Davy přicházejí.”

„Připrav se.”

Všichni už přišli. Včetně Jacka, z temné strany, do kterého byla Jessica trochu zamilovaná. Měl delší černé vlasy, světlešedé oblečení a kolem něj poletovaly magické míče. Měl temný pohled hnědočervených očí. Mrknul na Jessicu. Ryan mrknul na Gabriellu. Obě vešly do arény. Troubení ohlásilo začátek zápasu. Jessica vyskočila. Doufala v moment překvapení, ale Gabriella vytvořila silné energetické pole tam, kam Jessica dopadla. Uvěznila ji. Vyslala proti ní kouli ze všech živlů, ale Jessica ji snadno odrazila. Gabriella utržila ránu. Naštvala se. Vytvořila kouli z čisté energie a vrhla ji proti Jessice. Jessica ji nečekala. Zásah. Jessica proti ní vyslala temnou energii, ale s tou si Gabriella snadno poradila. Nakonec ze země vystřelily kopce, zajmuly Jessicu. Uprostřed vyšlehl bílý oheň, který vznesl Jessicu vysoko do vzduchu. Najednou vše ustalo. Jessica padla poražena k zemi. Bylo po zápase. Gabriella přišla mezi jásající dobrou stranu. K Ryanovi. Obejmuli se.

„Nikdy jsem nevěřila, že vyhraju tak rychle.”

„My ti věřili,” řekl Ryan a políbili se. Všichni okolo stáli bez dechu a zírali. První promluvil Stephen:

„Já jsem o tom věděl.”

Znělo to ironicky. Také bylo. Pokračoval: „Dokonce ještě než přijela.”

Všichni se rozesmáli. Byla to zábava, hned po dech beroucím zápase. Gabriella se najednou otočila a řekla ke všem: „Tahle dimenze už je ochráněna. Budu muset odejít, ale vrátím se.” A o něco tišeji dodala: „Nejdřív tady ale udělám pár změn.”

Najednou začala růst tráva. Z nehostinné krajiny se postupně stávala ta nejpřirozenější krajina, s lesem, jezerem, květinami a keříky. Svítilo slunce, mraky byly pryč. Najednou Gabriella pozvedla ruce a vytvořila hory. Jen v dáli, kam nikdo nedohlédne, nechala temný mrak a černočernou sopku pro temnou stranu. Oddělila je neviditelným pásem, který překročí jen ten, kdo měl vždy dobré úmysly. Pak se rozloučila se všemi. Alice ji ještě jednou poprosila, aby našla Viktora. Gabriella to slíbila. Pak se posadila na kámen k posmutnělému Ryanovi:

„Já se vrátím. Nebudu tam dlouho. Zůstaň v této dimenzi. Uslyšíš-li mě křičet tvoje jméno, přiběhni. Ano?” Ryan kývnul hlavou. Vstali. Gabriella ho políbila a odcházela.

„Ach, Ryane!” Rozeběhla se za ním. Políbili se a málem upadli do jezera. Rozloučila se a věnovala všechnu energii do pravé dlaně. Vrátila se do křižovatky mezi dimenzemi. Teď musí dál. Do Druhé dimenze. Vykročila.

Kde slunce nezapadá

„Zadrž!”

Ten hlas znala. Byl to Bůh.

„Vedla sis výborně. Gratuluji. Ale tato dimenze byla snadná. Nyní tě čekají těžší. Mnohem. Musíš se naučit ovládat svou sílu a nepodléhat vzteku. Jdi. Nyní můžeš už jít.”

„Děkuji.” Vykročila. Najednou ji oslepilo světlo. Stála na louce. Ten svět se podobal našemu. Gabriella zjistila, že jí přibyl další růžový melír. Přišla k ní mladá dívka. Měla černé vlasy, zelené oči a působila děsivě.

„Já jsem Samantha. Ty musíš být Cestovatel dimenzemi, že?” Gabriella kývla. „Vítej v Zemi nezapadajícího slunce. Na obloze je pět hvězd, vidíš?”

Hvězd bylo opravdu pět. Pět sluncí. Zvláštní, pomyslela. Samantha jí nepřišla moc dobrá. Vypadala zlá jako Jessica. Gabriella se rozloučila se Samanthou a vydala se někam. Nevěděla kam. Tahle dimenze byla opravdu podobná té její. Najednou se vedle ní znovu zjevila Samantha.

„Víš, že noc tady je jednou za patnáct let? Hvězdy sejdou za obzor a nastane tma. Prý je tu pět lun. Noc bude už zítra, přijdeš?“

Gabriella kývla. Nepřála si její společnost. Cítila negaci kolem ní. Rychle odešla. Procházela lesem. Našla malou jeskyňku. Byla prázdná. Vešla dovnitř. Bylo tam teplo. Neměla, kam se jinam schovat.

Jeskyně se rozšiřovala a prodlužovala. Gabriella toužila jít dál, ale měla hlad. Po dlouhé době měla hlad. Vyšla ven. Viděla spoustu keříčků s plody, většinou to byly ostružiny a borůvky. Na nic jiného nenarazila, možná jen na lesní jahody. Nebylo toho moc, ale najedla se. Dala si velký pozor na to, aby se nezašpinila. Měla jen jedno oblečení. Vrátila se do jeskyně. Málem by ji nenašla, moc dobře byla ukrytá. Vešla dovnitř a pomocí živlu Země ji ukryla rostlinami. Právě včas. Zaslechla totiž dva hlasy. První musel patřit zaručeně Jessice. Původce druhého hlasu stoprocentně někdy viděla. Zprvu nevěděla, o koho se jedná, a tak se zaposlouchala do rozhovoru:

„Mám v plánu zničit šest dimenzí a v poslední být nejvyšším vládcem. Získám tak nebývalou sílu. Budu ji čerpat ze všeho, co kdy v těch dimenzích bylo. Životy, předměty, prostě vše. Každý bude chtít alespoň místo u mého dvora,“ říkala Jessica. „A co ty? Jakže se to jmenuješ?“

„Samantha Darkness, jsem čarodějka temnoty. Ráda bych ti pomáhala,“ řekl druhý hlas. Samantha! To byl ten hlas. Hlas, kterého si Gabriella snažila nevšímat.

„Dobrá, tak se ukaž, co umíš.“

„Vidíš támhleten kámen?“ ukázala Samantha na Gabriellinu skrýš. „Sleduj!“ řekla a vchod do jeskyně vybouchl. Všude bylo plno prachu. Gabriella toho využila a včas se schovala dál do jeskyně. Potom se tam skryla, vyzdvihla kámen, který zavalil vchod. Vypadalo to dost reálně. Gabriella couvala dál, protože slyšela Jessicu tleskat a Samanthu říkat: „A teď tady uděláme malou jeskyni. Sleduj!“

Gabriella vyděšeně couvala dozadu. Vytvořila další kamennou stěnu. Dál couvala. Chodba zatáčela doleva. Najednou pod sebou ucítila vodu. Ohlédla se. Bylo tam malé jezírko, křišťálově čisté. Prohlubovalo se. Byl tam průchod. Jediná cesta ven je tím jezírkem. Zvenčí slyšela, jak Samantha probourává další stěnu. Jessica nadšeně tleskala. Gabriella se rozhodla. Vytvořila nejsilnější ochrannou zeď, jakou dokázala, a skočila. Voda byla příjemně teplá. Tunel nebyl dlouhý, Gabrielle vydržel dech. Vyplavala v další jeskyni. Byla velká a prostorná. Gabriella si sedla. Najednou cosi cinklo o podlahu. Byla to její stříbrná dýka. Málem by zapomněla na svůj opasek. Ještě že ho má. Cítí se v bezpečí. Vytáhla oba nože a prohlédla je. Byly bez chyby. Čisté, skvělé, ostré. Bezpečí. Najednou si všimla nad hladinou vody vyvrtaného otvoru ústící v první jeskyni. Slyšela Jessicu a Samanthu. Chtěly si odpočinout v jeskyni, ale malého jezírka si nevšimly. Bylo až za rohem. Naštěstí. Slyšela je.

„…a ona měla blond vlasy jako ty, ale dva růžové melíry. No a vůbec mě nevnímala,“ smála se Samantha. Mluvila o Gabrielle. „Ani jsem jí nestihla říct o válce, která vypukne, ani že noc bude trvat celý týden.“

„Cože? Jaká válka?“ vyjekla Jessica s údivem.

„No, to víš, oni upíři, vlkodlaci, sirény, hybridi a kočkodlaci a takový ostatní nadpřirozený, co žijou ve skrytu, se rozhodli rozpoutat válku a všechny dát na svou stranu. Ovládnout svět. Celou dimenzi. Co tomu říkáš?“

Gabriella zatajila dech. Pevně sevřela rukojeti nožů. Je připravena. Zabíjet? Zeptala se sama sebe. Znejistěla. Není přece vrah. Potřebuje pomoc. V této dimenzi musí, musí být někdo, kdo jí dokáže pomoct. Snad. Kdyby ne, tak se s tím musí vypořádat sama. Najednou se Jessica se Samanthou zvedly a odešly. Nastalo hrobové ticho. Gabrielle hrozí smrtelné nebezpečí a její jedinou šancí je zabíjet. Pohladila prsten. Najednou se zjevil Bůh.

„Co tě trápí, Gabriello?“

„Dobrý den, bojím se. Musím opravdu zabíjet?“

„Nemusíš, ale poté porušíš jeden veliký slib. Dala jsi ho už tolika lidem…“

„Jaký?“

„No přece, že se vrátíš. Když nebudeš bojovat a zabíjet, sama zemřeš. Ryan se tě nikdy nedočká, ani Alice, rodiče, Christian…“

„No ano, to je sice pravda, ale nejdou nějak zastavit? Nemůžu ty nepřátele dát na dobrou stranu?“

„Bohužel, to nejde. Ty už nenapravíš, ty ne. Je mi líto. Jsi dobrá, čistá duše, a to se tak často nevidí. Ale nejde to. Ti jsou naskrz zlí. Čekají tě horší.“

„Jessica?“

„Horší. Mnohem, mnohem horší, než je Jessica.“

„A to jde?

„Bohužel ano. Ty máš za úkol zlo vymýtit. Změnit v dobro, nebo vymýtit.“

„Jak tedy zabiji sirény, hybridy a kočkodlaky?“

„Na toto odpověď nedám.“

A zmizel. Co teď? Musí zavolat někoho jiného. Nějaké dobro. Andělé! Její strážný anděl jí pomůže! Pohladila náramek. Ozval se hlas.

„Ale já už tu jsem,“ řekl anděl. Najednou se objevil. Byl v bílém, měl světlé blond vlasy a světlé šedomodré oči. Ze zad mu vyrůstala nádherná běloskvoucí křídla.

„Dobrý den, pomůžete mi?“

„Prosím tě, mně nevykej. Jsem Andres. Tvůj strážný anděl. A pomohu ti v tom, v čem Bůh pomoci nemohl. Na sirény platí nože z obsidiánu. Jeho ložiska jsou všude kolem. Třeba za tebou ve skále. Vidíš?“

Gabriella přikývla a Andres pokračoval:

„Hybridi jsou nečistí. Můžeš je tedy zabít buďto pomocí dřeva nebo stříbra, pokud je to   upír-vlkodlak. Čím víc bytostí má však v sobě, tím je nezranitelnější. Jediná opravdu působící zbraň je křišťálová dýka. Naprosto čistý horský křišťál.“

„A to je mám opracovat?“

„Ano, samozřejmě.“

„A čím?“

„Mohsova stupnice tvrdosti, má drahá. Vždyť jsi byla do minerálů a hornin zcela blázen.“

„No ano! Na tohle jsem zapomněla. Vždyť obsidián má tvrdost 5 a opracovat ho můžu čímkoliv, třeba tady tím kamenem. Ale počkat… v mojí knize bylo napsáno, že do křišťálu se dá rýpnout pilníkem na nehty. Nic takového s sebou nemám!“

„Na druhé straně jezírka je ložisko čehosi. Vypadá jako křišťál, ale netvoří krystaly. Ten použij.“

„Ale co to je?“

„To poznej sama. Takže dál. Kočkodlakům ublížíš zlatou dýkou. To zvládneš.“

„A ty teď zmizíš?“

„Zmizím pro oko lidí. Já žiju v tobě. Uvnitř tebe. Jsem tu pořád.“

Gabriella vytáhla svůj stříbrný nožík a snažila se odříznout kus obsidiánu. Nešlo to. Musela přijít na jiný způsob. Podplavala tunel, a našla to ložisko čehosi bílého. Byl to diamant. Čistý. A snadno se oddělil. Hrany měl ostré. Když byla spokojená s dobrými kusy, znovu proplavala tunel a přišla k obsidiánu. Šlo to výborně. Když měla celkem dobrý kus, pustila se do opracovávání. S diamantem to šlo snadno.  Když měla dýku, se kterou byla spokojená, dala si ji do opasku, kde měla místo na další nože. Procházela se jeskyní. Podplavala tunel a snažila se napravit škody, které udělala Samantha. Vedle zakrytého vchodu do jeskyně vytvořila ještě další, slepou uličku. Každý by si myslel, že je to stejná jeskyně, jako rozbourala Samantha. Pak Gabriella šla do své jeskyně. Podívala se na ložiska diamantu. Diamantová dýka. Tu by udělat nedokázala. Ale vyndala veškerý volný diamant. Byla ohromena. Diamanty zakrývaly vchod do jeskyně. Vešla dovnitř. Najednou ji oslepilo zlaté světlo. Byla v jeskyni s pokladem! Vzala kus zlata, dostatečně velký kus křišťálu a chtěla odejít. Něco ji zarazilo. Cizí, hrubý, hluboký hlas.

„Jak se opovažuješ?“

„Pardon,“ řekla tiše Gabriella. Všimla si, kdo to mluví. Otočil se na ni. Byl to velký rudý drak. Žhnoucíma žlutýma očima si ji měřil. „Omlouvám se. Nechtěla jsem si toho vzít moc, pouze toto,“ pokračovala a ukázala mu křišťál a zlato.

„Jako drak střežící královský poklad bych tě měl zabít. Ale ty jsi ztělesněné dobro, pod boží ochranou. Cestovatel dimenzemi. Nechám tě být. Nač to vlastně máš?“

„Na válku. V noci bude válka.“

„V noci? Už bude noc? Jaká válka?“

„No, takže upíři, vlkodlaci, kočkodlaci, sirény a hybridi rozpoutají válku. Nebaví je totiž žít ve skrytu. Chtějí moc. Ovládnout tuto dimenzi. Já jim zabráním. Musím je pobít. Nebude to lehké. Ale zvládnu to.“

„Pomohu ti.“

„Vážně?

„A rád. Dlouho jsem nedělal nic, tak si to konečně musím nějak užít. Oheň na upíry?“

„Myslím si, že ohněm spálíš úplně všechno. Ale pozor na hybridy. Jsou zákeřní. A často i nezranitelní. Opatrně.“

„Dobrá. A na co je tedy to zlato a křišťál?“

„Dýky.  Musím na ně mít dýky.“

Gabriella odešla. Ven z jeskyně. Musela na čerstvý vzduch. A taky měla hlad. Dala si znovu borůvky a ostružiny, a vykročila dál. Hledala dřevo na oheň a jíl na formu nože. Cítila se jako v době bronzové. Našla jíl. Vytvořila formu díky svému noži ze stříbra, protože byl nejostřejší. Vzala si zlato a rozdělala oheň pomocí magie. Roztavila zlato, které se lilo do formy. Zlato vystačilo. Gabriella šla s horkou formou rychle do jeskyně, kde ji vložila do vody. Ne moc hluboko. Zasyčelo to. Gabriella formu s nožem vytáhla a šla ven. Pokusila se o schopnosti Samanthy. Forma vybouchla, nůž zůstal. Prohlédla si ho. Nebyl dokonalý, tak ho obrousila diamantem. Teď to bylo ono. Potom musí udělat ještě nůž z křišťálu. Najednou pozvedla ruce se zlatým a stříbrným nožem. Pokusila se udeřit do stromu, ale nechtěla. Strom má taky duši. Vytvořila kopec z hlíny a zabodla do ní nůž. Najednou se jí vybavila vzpomínka. Vzpomínka na zápasícího Borise a Christiana. Vzpomínka na její nemilosrdný pohled. Vzpomínka na pozdvižené nože připravené zaútočit. Vzpomínka na Christiana, na lásku. A na Ryana, který ji jindy bránil, jak jen to šlo. Na jejich polibek. Co potom řekne Christianovi? Najdi si jinou? Ne. Musí teď pracovat. Udělat nůž z křišťálu. Pomocí diamantu to bylo celkem jednoduché. Byl nádherně průzračný. Teď musela cvičit. Šla ven. Vždy se nožem snažila trefit do stejného místa. Zpočátku jí to moc nešlo. Pak se ale zlepšovala. Našla si uschlý strom a taky se do něj trefovala. Za pár hodin se trefila na milimetr přesně do místa vzdáleného několik desítek metrů. Měla ze sebe radost. Trefovala se i za běhu. A šlo jí to výborně. Vyráběla si malé šípy a oštěpy s hroty za dřeva, zlata, stříbra, obsidiánu a křišťálu. Také se zdokonalovala v magii. Házela ohnivé střely, vytvářela štíty, vytvářela tornáda, horkou vodu nebo led, a jednou se pokusila vysát tomu uschlému stromu energii. Už nebyla ta mírumilovná holka. Byla z ní nebezpečná bojovnice. Vystřelovala ohnivé koule a obklíčila ohněm cokoliv. Drak ji také občas trénoval. Odrážela oheň, vyhýbala se mu a tak různě. Už byla připravená. Zabíjet? Zeptala se sama sebe. ANO, odpověděla si rozhodně. Dokáže to. Je přece Gabriella Crystal. Najednou zaslechla kroky. Mohla by zaútočit, ale radši se schovala. Do své jeskyně. Podplavala tunel a spočítala svoje zbraně. Pět dýk, padesát oštěpů. To je hodně. Asi to bude stačit. Doufejme. Stmívá se. Gabriella si vzala zbraně a vykoukla z jeskyně. Opodál stála Jessica se Samanthou a mluvily spolu

„Takže tady to začne?“ ptala se Jessica.

„Ano, tady. Do hodiny by tu měli všichni být.“

„Kolik jich je?“

„Kolem několika stovek, nikdo to nepočítal.“

Několik stovek? To snad ne, řekla si. Vrátila se tiše do jeskyně. Šla za drakem. Nespal.

„Do hodiny by tam měli všichni být,“ řekla.

„Dobrá. Jsi připravená?“

„Mám strach.“

„Neboj se.“

„Bojím. Co když někdo není skrz naskrz zlý? Mám ho pak zabít?“

Přivolala Boha.

„Gabriello, nikdo z nich není dobrý. Nikdo se změnit nedá. Až na jednu osobu. Ale zabít ji můžeš. Nebo taky ne, ale souboji s tou osobou se nevyhneš.“

„Dobrá. A když zemřu?“

„Porušíš slib.“

To jí dodalo odvahu. Myslet na Ryana. Najednou Bůh bez váhání zmizel. Zase. Gabriella odešla. Musela po dlouhé době meditovat. Uklidnilo jí to mysl. Pak stačilo myslet na Ryana a odvahy měla na rozdávání. Hodina utekla jako voda. Gabriella si naposledy zkontrolovala zbraně a spolu s drakem vyrazili. Když pohlédli ven, uviděli něco děsivého. V řadě stálo asi dvě stě upírů, vlkodlaků, sirén v lidské podobě, kočkodlaků a nejděsivějších hybridů. Včele s Jessicou a Samanthou. Jessica vykřikla: „Ať boj započne.“

Všichni vyrazili. Gabriella začala střílet oheň, šípy, vodu po sirénách, které se pak přeměnily a byly snadné zasáhnout, kameny, a vypouštěla i tornáda, která se zvětšovala. Asi dvacet jich zemřelo pod její rukou. Gabriella za nimi posbírala své a jejich zbraně. Drak měl taky co dočinění. Zabil jich nad třicet. Dohromady padesát. Zbytek živých byl už dávno pryč.

„Naskoč!“ zakřičel drak. Gabriella poslechla. Přeletěli spolu celou armádu a zastavili se daleko před nimi. Za minutu domluvili strategii, a potom se tam dostali oni. Jessica ani Samantha vpředu nebyly. Gabriella z úkrytu zabila pár upírů a vlkodlaků. Bylo těžké rychle měnit zbraně. Ale dokázala to. Musela přitom vzdorovat žáru z dračího ohně. Potom použila magii. Rozpoutala bouři živlů. Jednoho upíra zajala do vodní pasti, kde jednu chvíli mrznul a druhou málem hořel, jak byla voda horká. Dalších několik spálila. Bylo to kruté, ale nutné. Hybridi byli opravdu odolní, dali se zabít jen velice těžko. Najednou Gabriella použila čistou energii. Její šípy se samy rozletěly. Nikdy neminuly cíl. Poté se samy zvedly a pokračovaly. Podařilo se jim vybít skoro celou armádu, a zbytek vyděšeně utekl. Drak se za nimi rozletěl. Bylo po nich. Jediný zůstal ten upír ve vodní pasti. Osvobodila ho z ní, ale stále ho držela v zajetí, aby neutekl. Vytáhla dřevěnou dýku. Upír se na ni smutně podíval. Najednou se jí před očima přehrála ta scénka s Christianem. Svěsila napřaženou ruku. Upír odhalil tesáky a připravil se k útoku. Gabriella znovu pozdvihla ruku. Upír se stáhl. Gabriella mu přitiskla hrot dýky k srdci. Nasadila nemilosrdný výraz. Upír se na ni smutně podíval.

„Proč?“ zachraptěl. Přesně takhle to řekl Christian. Jenže tohle nebyl Christian. Možná byl skoro stejně starý jako on, ale vzhledově působil úplně jinak. Měl světlé vlasy a hnědé, až načervenalé oči.

„Co jsi vlastě zač? Proč jsi všechny zabila?“ pokračoval.

Najednou si Gabriella vzpomněla na Jessicu. Nebyla tam. Nikde. Nejspíš chtěla, aby armáda vše udělala za ni.

„Armáda chtěla vybít všechny lidi.“

„Cože?“ zeptal se udiveně.

„Copak ty jsi to nevěděl?“

„Ne!“ ohradil se. „Myslel jsem, že jdou někam ven, když je konečně noc.“

„Hahaha, tak to určitě,“ ozval se ležící drak. „Lže, jako když tiskne. Musel slyšet Jessicu, jak volá. Proč ho vůbec držíš, Gabriello? Zbytečně se okrádáš o noční čas.“

„Gabriella? Ta cestovatelka? Cestovatel dimenzemi? Ta dobrá?“ vyptával se upír.

„Ano, to jsem já. A kdo jsi ty? Proč se tolik ptáš?“

„Vědma předpověděla, že přijdou Cestovatelé dimenzemi. Gabriella nás zachrání před Jessicou, která nás bude chtít všechny zničit. Jo a já jsem Aaron.“

„Zabij ho, než něco udělá.“ ozval se zase drak.

„Umíš podle pohledu poznat lež a pravdu?“ zeptala se Gabriella. Překvapilo ji, když drak odpověděl ano. Přišel tedy k Aaronovi a sledoval ho.

„Mluví pravdu. Jessicu neslyšel, přidal se k nim později. Stejně bych na něj dal radši pozor.“

Aaron se usmál. Gabriella mu podala ruku, aby se zvedl.

„Udělej jednu věc špatně a moje povinnost je tě zabít. Nezabíjej, neutíkej. Neútoč. A přežiješ.“

„Ano, jistě…“

„Teď pojď. Čeká nás cesta. Děkuji, draku, za pomoc. Aarone, poběž. Musíme do mé jeskyně. Vymyslet plán na Jessicu.“

„Dobře. A jaké to je, cestovat dimenzemi? Kolikátá je tahle dimenze? Můžu to cestování taky vyzkoušet? Jak to vypadá v tvé dimenzi? Kolik tam máte hvězd? Víc jak my?“

„Moc se ptáš, upíre. Jdeme.“

„Co tedy uděláme s Jessicou? Klidně ji vyřídím…“

„NE!“ vykřikla. „Jen bys zemřel. Myslím to s tebou dobře. Musíme si vzít všechno, co tu mám.“

Gabriella vzala trochu obsidiánu, diamanty, zlato, stříbro a křišťál z dračí jeskyně, a šli k Jessice.

„Gabriello…“ začal Aaron.

„Ne, Aarone. Neptej se mě pořád na něco!“

„Ale… Tvůj kotník…“

„Co?“ Gabriella se podívala na svůj pravý kotník. Objevil se tam růžový lotosový květ, na listu, za ním měsíc v úplňku, okolo voda a nebe. „Co to je?“ Pohladila náramek. Nechtěla vyrušovat Boha. Zjevil se Andres. Aaron se zpočátku vyděsil.

„Ahoj Andresi, co je to na mém kotníku?“ zeptala se Gabriella.

„Ahoj Gabriello, proč se nezeptáš Boha?“

„Nechci ho rušit…“

„Bůh si vždy udělá čas na kohokoliv, a nebude naštvaný nebo otrávený.“

„Mám ho tedy zavolat?“

„Gabriello, jsem tvůj rádce a ochránce. Vím to. Tvůj kotník zdobí Znamení čistého dobra. Znamená to, že když uděláš něco dobrého čistě z dobrých úmyslů, pomůžeš při tom, a najdeš někoho, kdo se dá ještě napravit a pokusíš se mu pomoct v dobré cestě, na kotníku se ti zjeví velice vzácné znamení. Gratuluji ti. A pokus se toho upíra napravit, ano?“

„Jak jen to půjde.“

„Tak se měj.

Andres zmizel. Najednou se ozval Aaron.

„Proč o mě všichni mluvíte jako o upírovi? Mám jméno, ne?“

„Ano, Aarone, ale jsi upír. A byl jsi na straně zla. Nikdo ze strany dobra s tebou teď nechce prohodit slovo, nevěří ti. Já ale ano. Vím, že se můžeš změnit v dobrého. Všem to dokážu. Nikdy bych nikoho bývala nezabila, kdybych nemusela. Kdyby všichni byli jako ty. Ale nejsou. Proto jsou mrtví.“

Mlčky pokračovali dál. Rovnou za Jessicou. Na obloze svítilo pět měsíců v úplňku. Gabriella šla na místo, kde se setkala se Samanthou. Obě dvě byly opodál. Smály se. Hádaly, kde je as teď armáda.

„Schovej se,“ zašeptala Gabriella. Najednou mezi Jessicou a Samanthou proletěla ohnivá koule. Obě je to vyděsilo. Otočily se. Gabriella se včas stihla ukrýt z jejich dohledu. Zvedly se. Byly k nim stále blíž. Jessica šla stranou, kde byla Gabriella, a Samantha Aaronovou stranou. Gabriella mu zašeptala: „Samantha je tvoje. Ale Jessicu nech na mě. Ano?“

„Jasně,“ odpověděl Aaron, stejně tiše, jako Gabriella.

Najednou Jessica vytáhla nůž a pokračovala.

„Hej,“ špitl Aaron a podal ji svoji ocelovou dýku. „Vezmi si ji. Samanthu zvládnu holýma rukama.“

Gabriella mu byla vděčná. Takhle jí vlastně zachránil život. Nechtěla totiž hlučným vytahováním nože přijít o moment překvapení, a kdyby si ji musela vytáhnout, bylo by potřeba se zvednout. Jessica už byla u nich. Najednou se ozval děsivý výkřik. Byla to Samantha, když se na ni vrhnul Aaron. Snažila se ho zasáhnout, ale Aaron se skvěle vyhýbal. Nakonec ji chytil, znehybnil a zakousl se jí do hrdla.

„Samantho, ne!“ vykřikla Jessica a snažila se zasáhnout Aarona magií. Najednou z úkrytu vyrazila Gabriella a útok na Aarona odrazila.

„Ty,“ zasyčela Jessica a začaly bojovat.

„Ano, já,“ usmála se Gabriella. Nejprve bojovaly pomocí dýk, ale pak Jessice vyletěla dýka z ruky a útočila magií. Gabriella znovu použila svou nejúčinnější zbraň – čistou energii. Jessica znovu padla. Gabriella zvítězila.

„Aarone, mám tě vzít s sebou do dalších dimenzí?“

„Může na tebe čekat na Křižovatce,“ řekl Andres, který se zničehonic zjevil.

„Ano, to je pravda. Ale bude tam nuda.“

„Rád bych tam šel. Poznat světy.“ ozval se Aaron.

„Nic tam nepotřebuješ, jen zezačátku usneš.“

„Gabriello, ty hloupá Gabriello. Copak ty nevíš, že tam nemůže?“ ozvala se Jessica.

„Nesmí tu zůstat, zabijí ho za vraždu Samanthy. Půjde se mnou,“ řekla rozhodně.

„Samantha…“ zašeptala pro sebe Jessica.

„Jdeme. Pojď, Aarone. Chytni se mě za pravou ruku. A teď vydrž.“

Věčný rozkvět

Gabriella nasměrovala energii do dlaně. Znamení Cestovatele dimenzemi lehce zářilo. Dostali se na Křižovatku. Aaron spal. Pro jednou tady zůstat může, pomyslela si a vykročila.

„Ano, může.“ Objevil se Bůh. „Neboj se. Nic se mu nestane. Až se vzbudí, ty se vrátíš. Takhle to pro něj bude lepší.“

„A když tam zemřu?“

„Porušíš slib. Zde se ti otevírá cesta za dobrodružstvím. Hodně štěstí,“ pokynul k nové cestě a zmizel. Dobrodružství? Spíš závod o život, řekla si Gabriella a vykročila. Ocitla se na louce. Znovu na sobě zaregistrovala další melír. Tři melíry. Kolem byl slyšet smích dětí. Všude voněla příroda. Svítilo slunce. Bylo to jako být na místě, kde žádný člověk nepřetvářel přírodu. Takové aby to bylo doma. Kéž by. Najednou k ní přiběhla malá holčička a říkala:

„Ahoj, ty jsi sem přijela? Kde ses tady vzala, tebe nikdo nezná! Pojď k nám domů.“

Byla roztomilá. Chytila ji za ruku a vedla ji domů. Přitom povídala:

„Já jsem Antares, a ty? Jsi krásná.“

Holčička neustále něco povídala, byla veselá. Muselo jí být kolem pěti let. Dovedla ji do překrásného domku. Vlastně to nebyl domek, byl to strom s převislými větvemi, které sloužily jako střecha, a rovné kůly zabodané do země jako zdi. Bylo to překrásné. Vedle bylo jezírko, kde plavaly ryby.

„Já jsem Gabriella,“ řekla Gabriella, když ji holčička konečně pustila ke slovu. Poté vešla do domku a Antares spustila:

„Tohle je Gabriella, asi zrovna přijela. Nikdy jsem ji tady neviděla. Vy ano?“

„Zdravím, Gabriello. Předpokládám, že budeš Cestovatel dimenzemi. Já jsem Rigel,“ řekl holohlavý muž v červeném rouchu, připomínající buddhistického mnicha. Byl milý. „Měla by ses seznámit s touto dimenzí. Říkáme jí Země věčného rozkvětu. Žijeme zde v souladu s přírodou a bereme na sebe jména hvězd. Mám za úkol tě učit. Bojové sporty a vnitřní klid. Jen tak se dosáhne dokonalosti.“

Gabriellu to uvnitř rozesmálo. Dokáže se bránit, co víc potřebuje?

„Potřebuješ se stále učit. Je to nezbytné. Poté můžeš být opravdu silná. Vysvětlení stejně najdeš sama. Začneme učením karate. Je to jednoduché. Musíš jít za mnou.“

Šli do velké jeskyně. Hořely tam svíce. Bylo tam snad vše pro bojové sporty, na co si mohla Gabriella vzpomenout. A vše nabité magií, pozitivní magií. Začal trénink. Zezačátku to Gabrielle vůbec nešlo, ale za několik dní si zvykla a neustále se zlepšovala. Učila se taky zacházení s mečem, dýkou, bojovou holí nebo vrhání kamenů a dýk. I když něco z toho zčásti uměla, zlepšila se na nejlepší bojovnici. Získala v každém bojovém sportu ten nejvyšší pásek, a porazila snad každého mistra. Když odpočívala, neustále se kolem ní motala malá Antares. Neustále si s ní povídala. Gabriella většinou odpočívala ve stínu stromů u jezera, dávno ji opustily její dřívější způsoby odpočinku, jako třeba rychlý běh. Cvičení byla opravdu dřina, a zachraňování dimenzí už vůbec. Strčila ruku do vody. Hned k ní připlavaly ryby, jako kdyby čekaly, že jim dá nějaké jídlo.

„Co myslíš, Antares, jak mám tuhle dimenzi zachránit?“ mluvila Gabriella s Antares. Říkala si, že ona bude sotva vědět, jestli zde hrozí nebezpečí. Ale Antares odpověděla:

„Tam v Ledových horách je něco jako krystal fialového kamínku, musím si vzpomenout, jak se jmenuje. Ano, už vím. Ametyst se jmenuje. Je malý, ale mocný. Chrání tento svět, a kdo se k němu dostane, získává nad touto dimenzí veškerou moc. Chtěla ho získat jedna holka, Jessica, ale pak tam asi umrzla. Jo a hlídají ho draci. Jsou moudří, věrní a nebezpeční.“

Gabriellu zaskočilo, že toho ví Antares tolik. A taky ji zaskočila zmínka o Jessice. Na ni úplně zapomněla. Vždyť tuto dimenzi chtěla Jessica zničit.

„Jessica je zpět,“ řekla Gabriella. „Osvobodila se, jen co jsem vstoupila do první dimenze. A sílí. Vždy, když sílím já.“

„Cože? A co když už je v horách?“ Anett začala divoce chodit sem a tam. „Tohle je zlé, moc zlé. Už je tady, že jo? Musíš tam rychle jít. Běž!“

„Klid, Antares. Ona není tak silná. Musím se ještě naučit spoustu věcí. Pak se tam vydám.“

Gabriella se zvedla a šla za Rigelem.

„Co mám udělat s tím ametystem, který chrání tuto dimenzi? Mám ho přinést?“

„Posaď se, Gabriello,“ řekl Rigel. „Povím ti příběh o této dimenzi. Jednou, bylo to dávno, co zde byla jen hlína, skály, trosky a oheň. Takto vypadala tato dimenze. Dříve byla krásná jako teď, ale potom lidé začali přírodu přetvářet. Domy nám nevadily, ani směnný obchod, opracovávání kamenů, železa nebo bronzu. Potom se ale objevovali válečníci. Zabíjeli. Všude byla krev a oheň. Z lidí se také stali válečníci. Pak vše utichlo. Lidé stále zdokonalovali stavbu domů, vytvářeli cihly a střešní tašky. Vynalezli peníze, krále, šlechtu a stavěli pro ně paláce. Kvůli penězům, území a moci byly často války. Toto trvalo léta. Staletí. Stále jen války, králové, jména a smrt. Pro někoho to bylo překrásné, ale pro někoho ne. Potom někde králové skončili a byli prezidentové. A války. Velké války. Umírali lidé. Vytvářeli se auta, továrny a ničila se příroda. Lidé byli chtiví. Poté utichly války. Ničily se lesy, aby se tiskly knihy o nesmyslech, třeba nesmyslnou magií. Těžil se kov a kameny, lidé byli stále uzavřenější a méně přátelštější. Vytvářely se továrny na plast, na sklo a ničila se příroda. Lidé chovali zvířata pro maso, bezcitně je zabíjeli. Potom vytvářeli počítače, a nakonec roboty. Roboti vyvraždili lidi. Pak vládli jen oni. Zničili přírodu. Nic neexistovalo. Jen oni. Experimentovali, až nakonec vytvořily bombu, která je všechny zabila. A potom zde nebylo nic, jen kameny, oheň, hlína a skály. A nakonec někdo přišel. Dívka s hnědými vlasy a zelenými šaty, tak zelenými, jako její jasné oči. Byla to královna víl. Její křídla byla jasně zelenkavá. Začala zpívat. Změnila veškerou tmu, hlínu, skály a kamení v jasnou přírodu, a vytvořila krystal. Byl to ametyst. Povolala draky, a všichni do ametystu věnovali svou energii. Královna nejvíc energie. Sama vstoupila do toho ametystu. Draci dostali úkol chránit kámen. A protože jsou víly pevně spjaty s přírodou, tak pokud zničíte kámen, zničíte i vílu, takže celou dimenzi. Bude z ní zase ta temná skálami a ohněm pokrytá krajina. A pokud zničíte přírodu, zničíte i vílu. Veškerá energie vejde do tebe. A potom budeš čerpat energii ze skal, ohně a všeho, až nic nezbyde. Přesně tohle chce udělat Jessica.“

„Ten příběh… taková byla i moje dimenze. Má dimenze je v té části, kdy lidé vytvářejí roboty a počítače. Zamořují přírodu. Stane se tohle i s mou dimenzí?“

„Ne, bohužel nestane. Královna víl je jenom jedna a vybrala si tuto dimenzi. Jinak to nejde. Myslím, že draky lze přesvědčit. Královna je takto nesmírně zranitelná, a nejspíš jí to došlo. Jen ty můžeš královnu osvobodit a zachránit tak dimenzi. Odmění se ti. Musíš ale draky přesvědčit, že ty… počkat, co to máš na kotníku?“

„Znamení dobra…“

„Skvěle, tak to bude snadné. Dokážeš jej rozzářit?“

„Co? Cože? Jak?“

„Dobrá, tak tedy směřuj energii do kotníku. Představ si obrys toho lotosu. Představ si ty barvy, a jak září. No…“

„Ne, nejde to. Je to moc těžké…“

„Gabriello, to zvládneš,“ vběhla do místnosti Antares. „Dokážeš to.“

Gabriella se pokusila podruhé. Vyšlo to. Její kotník zářil v barvách toho lotosu.

„Výborně. Nyní si musíš pospíšit. Jessica bude u dračí jeskyně. Poběž!“ pobízel ji Rigel.

Gabriella vyrazila. Cesta byla dlouhá, a Gabriella uháněla, co jí síly stačily. Brzy se dostala k úpatí Ledových hor. Podívala se nahoru. Z jednoho místa vycházel sloupek dýmu. Tam musí jít. Tam je ono místo. Začala šplhat. Odhodlání ji hnalo vzhůru. Gabriella se necítila v nebezpečí. Letěl u ní Andres. Mluvili spolu. Ani jeden z nich nevěděl, jak královnu víl může Gabriella vysvobodit. To ji nutilo nedívat se nahoru ani dolů. Šplhala dlouho, ale nakonec byla nahoře. Poblíž stála Jessica. Přemýšlela, jak se dostane přes draka hlídajícího vchod. Andres zmizel. Najednou Jessica vytvořila kouli temné energie a vyslala ji proti drakovi. Zemřel. Gabriella pro jistotu rozzářila svoje znamení dobra a vešla do jeskyně. Jessica byla rychlejší, hnala se napříč dračí chodbou k ametystu. Gabriella se hnala za ní. Jessica zabíjela všechny draky, kteří jí stáli v cestě. Ostatní raději uhýbali. Jessica se dostala ke kameni. Gabriella přiběhla za ní. Jessica vytvořila další kouli temné energie, mnohem větší, než kdy dříve. Gabriella se dostala těsně vedle ní, ale nestihla nic udělat. Jessica vpálila destruktivní energii po kameni. Jediné, co Gabriella udělala, bylo to, že se vrhla mezi kámen a Jessicu. Většina energie zasáhla Gabriellu, zbytek se odrazil a zasáhl Jessicu. Gabriella padla na zem bez žádné známky života. Jessica klesne zasažená svou vlastní temnou energií. Najednou začne ametyst zářit. Z ametystu vystoupí nádherná královna víl. Byla přesně taková, jak ji Arnold popisoval. Podívala se na Gabriellu. Dotkla se jí. Najednou Gabriella začala dýchat, do tváří se jí vrátila barva a otevřela oči. Nad ní klečela královna víl.

„Děkuji, Gabriello. Jsi laskavá. Zachránila jsi mi život tím, že jsi jej sama ztratila. Proto ti taky prokážu laskavost. Jednu už ode mne máš,“ řekla královna tím nejsametovějším hlasem, „to, že jsem ti vrátila život. Druhá je mocná vlastnost, a to být Člověkem mnoha tváří. Máš možnost změnit svou tvář, tělo a oblečení, prostě úplně vše. Při západu slunce se ti však vše vrátí do normálu, kromě oblečení. Přijímáš tedy tento dar?“

Gabriella zaskočeně pozorovala královnu. „Ano, bude mi velkou ctí, když…“

„Tak se tedy staň!“ vykřikla královna a vyslala k ní zelený světelný proud. Gabriella pocítila volnost a krásu. Proud skončil. Královna pokračovala: „Nezneužívej svých schopností, mohou ti být odebrány. Využívej je hlavně v krajní nouzi. Třeba aby ti narostla křídla. Vyzkoušej to,“ pobídla ji. Gabriella nasměrovala energii do zad a vyrostla jí tam andělská křídla. Najednou je znovu skryla. Cítila se báječně. Poděkovala královně a chystala se k odchodu.

„Ne tak rychle, Gabriello. Půjdu s tebou mezi lidi. Vezmi jim ten ametyst. Dej ho těm, kteří ti pomohli.“

„Ale mě pomohli všichni… počkat. Ano! Dám jej do Rigelova domu. Tam by měl patřit. Zaslouží si ho.“

„Co se chystáš udělat s Jessicou?“

„Ona odejde tak jako já. Nebude vadit, když tam chvilku zůstane. Tam, kde byla pár let, a před několika dni.“

„Dobrá. Tak jdeme. Tedy chci říct… Letíme!“

Gabriella si vytvořila křídla a letěla s královnou do Rigelova domu. Řekla mu, co se odehrálo, poděkovala mu a rozloučila se se všemi. Antares se jí nechtěla pustit, a tak jí Gabriella slíbila, že se vrátí. Poté se vrátila na Křižovatku, na Rozcestí. Aaron seděl v altánku a mluvil s Bohem.

Tam, kde je země zničená

„Gabriello!“ vykřikl a přiběhl k ní. Obejmul ji. Gabriella mu objetí vřele vrátila. Po několika dnech u přítele. Z lavice se zvedl Bůh.

„Vedeš si výborně, Gabriello. To ti musím uznat. Dokázala jsi zemřít pro ochranu dimenze. Stala ses něčím víc. Gratuluji. Aaron ale tady nemůže nadále zůstat. Musí jít s tebou. Zde se vám otevírá nová cesta,“ řekl a pokynul k dalším dveřím a stezce. Spolu šli dál. Gabriella mu vysvětlila, jak se stala Člověkem mnoha tváří. „…ale mám pocit, že nejsem sama,“ zakončila vyprávění. Aaron si všimnul, že má další melír. Gabriella mu vysvětlila, proč je má a jejich spojitost s černými konečky Jessicy. Najednou přešli do dimenze. Do nosu je praštil zápach smogu. Vypadalo to jako Dimenze zkázy. Nikde nikdo neviděl kus přírody, jedině v dáli, kde bylo skomírající pole. Mrtvá příroda, o tom jí vyprávěl Arnold. Tak takhle by vypadala naše dimenze, kdyby to dál pokračovalo. A ono to dál pokračovat bude. Lidé jsou nenapravitelní. Tedy alespoň většina. Někteří ne. Třeba Aaron, přemýšlela. Vydali se spolu dál. Všude byly mrakodrapy, jezdilo tam plno aut a nad hlavami visely temné mraky. A to nikdo nepočítal ten smrad od kuřáků, továren a aut. Téměř by se tam nedalo dýchat.

„Aarone, já chci zpátky do dimenze Věčného rozkvětu! Já nechci být tady v tom smradu, prosím,“ stěžovala si Aaronovi. Ale snažila se to vydržet.

„Kam půjdeme, Aarone? Nemůžeme zůstat tady.“

„Jeskyni tady nenajdeme, musíme do nějakého opuštěného domu nebo bytu.“

Všichni kolemjdoucí lidé se na ně dívali s odporem, zhnusením a bůhví co k nim cítili. Každopádně to nic příjemného nebylo. Všichni byli nevrlí, drzí a uzavření, a sem tam bylo slyšet pláč nebo křik. Úplný opak Země věčného rozkvětu. Dokonce viděli i loupež za bílého dne, kdy Gabriella pohotově zasáhla magií. Nikdo jí nepoděkoval. Takoví už jsou lidé.

Najednou se spustil liják. Rozpoutala se bouře. Gabriella a Aaron se běželi schovat do prvního opuštěného domu, který viděli.

„Tohle není normální,“ řekla Gabriella. „Tohle dělá nejspíš Jessica.“

„Opravdu? Takhle to tady zničí!“

„O to jí právě jde.“

„Musíme tomu zabránit!“

„Ano, to budeme muset. Hlavně přemýšlej, nevrhej se do něčeho po hlavě.“

„Hlavně se ty nezabij.“

„Pojď něco vymyslet.“

„A co?“

„Něco, jak porazit Jessicu.“

Sedli si zády k sobě a přemýšleli. Gabriella přemýšlela nejintenzivněji.  Nakonec ji něco napadlo:

„Musíme najít, kde je. Mezitím budu kazit její plány. Plány na zničení dimenze. Potom půjdeme…“

„Myslel jsem, že půjdeme rovnou k Jessice…“ přerušil ji Aaron.

„Blázníš? Takhle je plná energie. Zabije nás! Poslouchej. Musím ji vysílit. Ale nejdřív zjistím, kde je. Pomocí sledování její energie. Potom za ní půjdeme. Souboji se ale nevyhnu. Bohužel. Ale budu se snažit to zvládnout.“

„Dobře. A jak ji najdeš?“

Vytvořila si andělská křídla a vyletěla nahoru nad mraky a podívala se svým vnitřním zrakem po temné energii. Viděla ji všude, ale nejvíc nad jedním místem. Z toho místa energie přímo pulzovala. Tam musela určitě být. Nikdo není tak silný. Silnější než Jessica. Kromě Gabrielly. Sletěla na zem. Křídla zmizela. Gabriella řekla Aaronovi, co viděla. Potom začala bouři ničit. Jessica dávala do bouře co nejvíc síly. Gabriella se snažila bouři utišit. Nakonec se jí to povedlo. Bouře utichla.

„Musíme jít za ní.“

Najednou se zvednul vítr. Gabriella a Aaron se vydali na cestu. Z větru vzniklo tornádo. Zase Jessica. Gabriella se to pokusila zastavit. Nešlo to. Jessica dávala do tornáda veškerou svou sílu. Přesně to Gabriella chtěla. Aby se Jessica vysílila. Postupovali dál. Cesta byla dlouhá. Najednou se otřásla země. Jessica využívá víc než jeden živel. Stoupali vzhůru. Cesta byla obtížná, a zvlášť to byly pouze silnice, nikde lesy.

„Tahle dimenze je v tak hrozném stavu, že to asi nevydržím. Jak ti lidé mohli tohle dopustit?“ řekla udýchaná Gabriella.

„Nevím, ale tak to asi dopadne všude. Třeba u nás,“ řekl Aaron. Nebyl udýchaný. Byl to upír. Nedýchal. „Nemám tě vzít na záda? Už ani nemůžeš pomalu dýchat.“

Gabriella byla vděčná. Teď vydávala veškerou energii do bránění Jessice. Potom na dimenzi padla noc. Gabriella a Aaron se schovali do dalšího opuštěného domku. Byli u moře. Voda byla načernalá. Ropa. Najednou hladina klesla o několik metrů. Gabriella si toho všimla. Tsunami. Zase Jessica. Vlna se rychle přiblížila. Gabriella v poslední chvíli stihla zabránit katastrově. Na druhé straně najednou vznikl požár obydleného domu. Rychle se šířil. Gabriella zabraňovala dalšímu neštěstí. Jessica jí dávala zabrat. Vyměňovala živly. Gabriella se pokusila skončit tuhle válku. Vyslala na všechny strany čistou energii. Vše utichlo. Gabriella si šla spokojeně lehnout. Aaron nepotřeboval spát. Jen odpočíval. A hlídal. Noc byla klidná. Nic se nedělo. Ráno se Gabriella vzbudila plná energie. Bylo jí skvěle. Znovu zkontrolovala, kde je Jessica, a vydali se tím směrem. Už to nebylo tak daleko. Jessica znovu začala útočit. Dávala do toho všechno. Přesně to si Gabriella přála. Jessica rychle slábla. Gabriella se spolu s Aaronem dostali tam, kde Jessica byla. V horách. Zase. Tady bylo ale teplo. Jessica seděla na kameni a hrála si se svou temnou energií. Gabriella zaútočila. Byl to dlouhý souboj, obě utrpěly nesčetná zranění. Nakonec Jessica padla.

„Nikdy nebudeš mocnější než já, Jessico. Nedovolím to,“ zvolala Gabriella.

„Ale ano, budu,“ řekla Jessica. „Sleduj.“ Najednou se začala šířit temná energie. Všechno se ztrácelo v temnotě. Bylo to děsivé. Gabriella se snažila temnotě zabránit, aby se dostala všude. Podívala se za hřeben hor. Tam nebylo nic. Jen temnota. Vše se ztrácelo v temnotě.

„Né!“ vykřikla. Takhle to nesmí skončit! Gabriella nesmí selhat! Teď ne.

Gabriella posbírala veškerou sílu, kterou měla, a vrhla energii do temnoty. Vše se najednou začalo měnit zpět. Nakonec to dokázala. Veškerá temnota se vrátila do Jessicy, která padla znovu. Když temnota vymizela, Gabriella měnila celou dimenzi v krásnou přírodu.

„Dlouho to tady nevydrží, jak tak koukám na ty lidi,“ poznamenal Aaron.

Najednou Gabriella klesla k zemi. Byla skoro bez energie.

„Gabriello!“ Aaron k ní hned přiběhl. „Co je s tebou?“

„Musíme na Křižovatku, ale rychle. Chytni se mě!“ Gabriella oba přenesla na Křižovatku. Byl tam Bůh.

„Lehni si, Gabriello. Musíš si odpočinout. Čeká tě další dimenze, potom Prázdná dimenze a nakonec tvá vlastní dimenze. Až nabereš sílu, jdi s Aaronem do další dimenze. Tam nabereš další sílu. Gratuluji ti, zachránila jsi další dimenzi. Nyní spi,“ promluvil k ní Bůh. Potom se obrátil k Aaronovi: „Gabriella měla možnost tě zabít. Ale neudělala to. Je z tebe dobrý upír.“ Potom zmizel.

Kde to žije nadpřirozenem

Gabriella se probudila. Cítila se lépe. Vedle ní seděl Aaron. Byl rád, že se vzbudila.

„Aarone! Musíme dál!“ řekla, hned co se probudila.

„Klid, Gabriello. Ještě můžeš spát,“ řekl Aaron. Gabriella se ale nedala, a tak se vydali do páté dimenze. Byla tam svěží příroda. Aaron byl neklidný.

„Co se děje, Aarone?“

„Cítím tady neustále upíry a vlkodlaky. Žádní lidé. Budu mít hlad.“

„Opravdu? Žádní lidé?“

„Až na tebe. Pojď, musíš odpočívat. Lehneme si třeba támhle. Na tu pláž u jezera. Tam snad nabereš sílu.“

„Dobře. A co ty?“

„Ten hlad přežiju. Není to poprvé. A nejspíš ani naposled.“

Gabriella si lehla na pláž. Bylo to příjemné. Pobírala energii. Aaron stál poblíž a jen se díval. Na Gabriellu, na vodu, na lesy. Příjemná změna. Nikde poblíž nebylo žádné nebezpečí. Ale ani lidé. Kromě Gabrielly.

Gabriella se cítila perfektně. Nabrala sílu. Zvedla se a Aaronovi řekla:

„Půjdu si zaplavat. Už mi je mnohem líp.“

Aaron kývl. Byl rád, že už je Gabriella v pořádku. Ostatně Gabriella taky.

Voda byla příjemná. Gabriella milovala plavání. Doplavala doprostřed jezera a zamávala na Aarona. Ten si ale všímal něčeho jiného. Někoho, kdo seděl na skále nad jezerem. Byl to upír, to Aaron poznal. Ale cítil i něco jiného, něco, co páchlo rybinou. Asi siréna. Najednou se ten upír zvedl a skočil do vody. Aaron tam skočil taky – upír šel s největší pravděpodobností po Gabrielle. Upír se k ní dostal rychle. Gabriella plavala dál, ke druhému břehu. Najednou se před ní vynořil ten upír a kousnul ji do krku.

„Gabriello!“ zakřičel Aaron.

Gabriella byla bezmocná. Byla v tak drtivém objetí, že nemohla proti němu ani vyslat energii. Aaron se tam objevil včas a upíra od ní odtrhnul. Gabriella ho paralyzovala energií. Najednou Aarona něco stáhlo pod hladinu.

„Aarone!“ křičela Gabriella. Ponořila se pod vodu. To, co ho stáhlo, byla siréna podobná tomu upírovi. Gabriella se snažila pro Aarona doplavat, ale byla moc pomalá. Změnila se v mořskou pannu. A plavala k nim. Byla rychlá. Vytáhla z opasku obsidiánový oštěp a vrhla ho po siréně. Aby se oštěp ve vodě hned nezastavil, popohnala ho magií. Oštěp sirénu trefil do ramene. Zaúpěla bolestí a Aarona pustila. Vyplavali spolu na hladinu a rychle plavali ke břehu. Upíra ani sirénu už neviděli. Gabriella se změnila zpět do své podoby a sedla si do písku. Najednou ji zabolel krk a v tu samou chvíli vykřikl Aaron:

„Gabriello! Ty krvácíš!“

„Co teď? Stane se ze mě upír?“ Gabriella přímo panikařila.

„Podle toho, jestli tě ta rána hodně bolí, svědí nebo něco, co je u rány neobvyklé.“

„Bolí to. A taky cítím, jakoby se mi tam okolo neustále zabodávaly malé jehličky. Co to znamená?“

„Do háje. Tohle bude problém. Teda pokud nechceš být upírem. Máš v sobě jeho jed.“

„Co to znamená? Že se ze mě stane upír?“

„Riziko je velký.“

„Ale ty ten jed dokážeš vysát, že jo?“

„Mohl bych, ale nepomůže to. Jed už koluje v tvém krevním oběhu.“

„A co mám teda dělat?“

„To musíme promyslet.“ Aaron se k ní otočil zády.

„Aarone!“ vyjela na něj Gabriella. „Co se děje?“

„Jenom přemýšlím.“

„Tak se na mě otoč!“

„Ne, Gabriello, to nebude potřeba.“

„Aarone!“

Aaron se k ní otočil. Z úst mu koukaly dva tesáky a oči měl ještě červenější, než normálně. Působil děsivě.

„Mám hlad,“ dodal, „nic víc.“

„Aarone! Promiň! Zapomněla jsem! Kde seženeš nějakou krev?“

„V tom je háček. Nikde nic necítím.“

„Ani zvířata?“

„Ne.“

„Jsem tu já.“

„Gabriello, ne. To nedělej. Prosím.“

„Jde mi o tvoje dobro!“

„A mě o to tvoje. Mohu do tebe vpustit jed…“

„A ty dokážeš jed zadržet?“

„Občas. Jen občas.“

„Napij se z té otevřené rány.“

„Gabriello já tě prosím…“

„A já prosím tebe. Aarone, jestli chceš, abys byl slabý a neuchránil mě, tak teda nemusíš pít. Ale bude nás to stát život.“ Gabriella se cítila jako v nějaké knize. Říká se, že nikdy nic není stejné, pomyslela si. Můj život je pravý opak.

„Existují i jiné možnosti…“

„Jaké?“ Potom Gabriellu něco napadlo. Ukázala do lesa a vyběhl z něj jelen.

„Kde se tady vzal?“

„Magie.“

„Toho jsi vytvořila?“

„Pro tebe. Pij. Nemusím to vidět.“ Gabriella se odvrátila.  Aaron se napil. Jelen potom odběhl do lesa. Nebyl mrtvý.

„Je tu ale problém,“ řekl po chvíli Aaron. Gabriella na něj tázavě pohlédla. „No, po zvířecí krvi nejsem zcela sytý, a víc podléhám vzteku. Jinak to je v pořádku. Aby ses pak nedivila, co se mnou je.“

„Díky, alespoň to vím.“

Potom jen seděli na pláži a pozorovali vodu. Přemýšleli, jak z Gabrielly dostanou jed. Najednou Aaron zaslechl šustění v lese. Po chvíli, kdy jej mohlo zaregistrovat i lidské ucho, ho slyšela Gabriella.

„Co to je?“ zeptala se tiše.

„Nevím, ale nejspíš to zlé nebude.“ odpověděl stejně tiše.

Najednou z lesa vyšel běloskvoucí jednorožec. Zamířil k nim. Byl překrásný. Potřásl dlouhou hřívou. Aaron na něj jenom koukal, Gabriella k němu přišla a pohladila ho. Najednou jednorožec promluvil:

„Z jaké jste strany?“

„Co?“

„Zda jste dobro či zlo.“

„Dobro, jistě že dobro.“

„I ten upír?“

„Zase mi začínají říkat upír,“ poznamenal Aaron.

„Ano, i Aaron.“

„Kde jste se tu vzali?“

„Cestovali jsme dimenzemi.“

„Vážená návštěva.“

Aaron vstal a přistoupil k jednorožci:

„Nevíte, jak se dá z Gabrielly dostat upíří jed? Aby z ní nebyla upírka?“

„Ty jsi ji pokousal? V tom případě jsi ze strany zla.“

„Ne! Já se ji snažil zachránit!“

Aaron mu vylíčil jejich příběh. Když skončil, jednorožec potřásl hlavou a řekl:

„Jed temného upíra lze dostat ven pouze, když nejstarší jednorožec jí na krk nakreslí rohem pentagram. Ale je to velice bolestivá a dlouhá záležitost. Snazší je být upírem.“

„Ne!“ vykřikla Gabriella. „Nebudu upírem!“

„Jak se dostaneme k nejstaršímu jednorožci?“ řekl klidnějším hlasem Aaron.

„Pojďte za mnou. Právě se chystám jít k němu.“ Jednorožec se jmenoval Amethyst. Vedl je údolím a vyprávěl jim o válce dobru proti zlu v této dimenzi.

„Každý týden se koná souboj. Je to nekonečné. A každý trpí ztrátami. Nikdo to nemůže zastavit. Je to nemožné.“

„Mohla bych…“ začala Gabriella.

„Gabriello!“ okřikl ji Aaron. „Blázníš? Do tohohle se motat nemůžeš! Ještě akorát zemřeš!“

„Ne, upíre. Je to její osud, tohle musí udělat,“ otočil se na něj Amethyst.

„Jsem Aaron,“ řekl naštvaně.

„Promiň, Aarone. Vím, že ti oslovování ‚Upíre‘ vadí. Slibuji, že se to u mě nebude opakovat. Jiné bytosti nezaručím, ale sebe ano.“

„Děkuji, Amethyste.“

Najednou Gabriella klesla na kolena.

„Jed se šíří rychleji, než jsme očekávali,“ řekl Aaron.

„Kde přesně je nejstarší jednorožec?“ zachraptěla Gabriella.

„V Bílých horách, támhle,“ ukázal rohem Amethyst.

„Chytněte se mě. O něco se pokusím,“ zachraptěla znovu. Oba poslechli. Gabriella veškerou energii směřovala do nich a potom do místa, kde má být nejstarší jednorožec. Najednou se tam objevili. Amethyst se rozeběhl do jeskyně. Vyběhl z ní spolu s nejkrásnějším jednorožcem, kterého kdy spatřil svět. Nevypadal staře, ale hodně moudře. Přistoupil ke Gabrielle. Přiložil svůj roh na její ránu. Naposledy se zeptal:

„Opravdu se nechceš stát upírem? Tohle bude bolet.“

„Mně to nevadí. Ale upírem nebudu.“

Jednorožec začal. V ráně vykreslil první čáru, která začala zářit. Gabriella se neubránila syknutí z bolesti. Ale vydržela. Pokračovala další čára. Bolestivější. Tak se bolest stupňovala, až byl pentagram vykreslený. Potom se jednorožec dotkl rohem středu pentagramu a odtáhl roh. Z rány začala vytékat černá tekutina. Upíří jed. Aaron se na tu bolestivou záležitost nemohl dívat. Nemohl sledovat, jak Gabriella trpí a on zasáhnout nemůže. Kdyby řekl, že k ní nic necítí, lhal by. Měl ji opravdu rád, i když věděl, že ona miluje Ryana. A ona k Aaronovi taky něco cítila. Jednorožec skončil s prací. Rána se zacelila, Gabriella poděkovala. Byla v pohodě, plná energie.

„Co ta válka?“ zeptala se.

„Všichni musí být připraveni. Zítra začíná další souboj,“ řekl Amethyst.

„Budu taky bojovat,“ prohlásila Gabriella.

„Gabriello, ale je to nebezpečné. Počítáš s tím?“ upozornil ji Aaron.

„Nebezpečí je hlavní stránka mého života. Já se nebojím. Pokud mám ochraňovat dimenze, musím to podstoupit. Jsem pod částečnou ochranou nejvyššího dobra. Budu bojovat. A nikdo mi to nemůže odepřít,“ řekla s odhodláním.

„Nejsi ale natolik vycvičená, aby sis mohla dovolit utkat se s největším zlem světa,“ řekl nejstarší jednorožec. „Máš se ještě hodně co učit. A já jsem ochoten tě naučit vše, co potřebuješ. Pojď.“

„Počkat! A může jít Aaron taky?“

„Odepřel ti boj. Nevím, zda jej nechce odepřít i sobě.“

„Ne!“ ozval se Aaron. „Půjdu do boje.“

Všichni se vydali do jeskyně. Jednorožec přivedl Gabriellu do malé místnosti s knihou a nezapálenými svíčkami.

„Tady máš možnost přečíst si nejtajnější knihu. Jsou tam nejzakázanější zaklínadla dobra, které smí používat pouze držitel knihy. Tím jsi nyní ty. Kniha je tvá.“

„Děkuji. Mnohokrát.“

Potom jednorožec odešel. Gabriella přivolala Boha.

„Opravdu je tato kniha moje?“

„Ano. Kniha je tvoje. Máš možnost znát a použít ty nejtajnější zaklínadla, nejsvětlejší magii a nejzáhadnější věci. Ale nikomu tu knihu nepůjčuj. Ani nikoho neuč to, co se naučíš zde.“

Bylo to vše, co Gabriella potřebovala. Zmizel. Gabriella otevřela knihu na první straně. Bylo tam, jak vytvořit štít proti veškerému zlu. Listovala dál a nacházela věci jako: Jak oživovat mrtvé, Jak zastavit spor nebo Jak donutit protivníka vzdát se. Pohlédla na stránku s kouzlem Jak zastavit spor. Mohlo by to zastavit i válku. Každý by byl na své straně a vzájemně by si neškodili. Několikrát si ho přečetla. Četla stále dokola, až se ho naučila nazpaměť. Použije ho při souboji. Četla dál. Našla stránku: Jak tuto knihu vzít s sebou kamkoliv. Použila kouzlo a najednou se kniha zmenšila, takže si ji Gabriella vložila do kapsy v opasku, kde měla svůj deníček. Vyšla ven. Všichni spali. Čas utekl u knihy rychle, protože venku byla tma. Vešla zpět do místnosti a vyšla ven. Dala knihu na stojan, zvětšila ji a znovu se začetla. Zjistila, že si může snadno dobít energii. Využila všechny živly a ty jí daly dostatek energie. Potom otočila stránku zpět. Byla tam práce s energií, ale ne taková, jako ji znala. Pracovalo se tam s energií z vesmíru. Gabriella se to naučila. Najednou byla mnohem silnější. Dokázala toho mnohem víc. Zmenšila knihu a vyšla z místnosti. Bylo ráno. Čas v místnosti byl jiný.

„Dobré ráno,“ řekla Aaronovi. Nespal. Upíři spát nepotřebují. Zvenčí se ozvalo troubení rohu.

„Svolávají na boj,“ řekl Amethyst.

„Já tady zůstanu. Někdo musí chránit magii,“ řekl nejstarší jednorožec.

Aaron, Amethyst a Gabriella vyrazili. Došli k řece. Sešlo se tam několik tisíc nadpřirozených bytostí. Všichni byli dobří. Hned naproti, na druhém břehu řeky, byla zlá strana.

„Ticho!“ zakřičela Gabriella na šumící dav. Nepomohlo to. Pronesla zaklínadlo, které ji prozáří a vznese nad všechny. Najednou šum utichl.

„Válka nemusí pokračovat!“

„A jak to chceš změnit?“ prohlásil kentaur z dobré strany.

„Jak si přejete. Vaše válka může pokračovat. Ale budete přicházet o životy. Nebo bude každý dělat jen to svoje a nebude narušovat druhou stranu.“

„To je ale nemožné. Bylo by to dobré, ale je to nemožné.“

„Je to možné.“

Najednou temná strana zaútočila. Gabriella se snažila každého temného zastavit. Najednou viděla, jak na Aarona někdo temný zezadu útočí. O to ale nevěděl. Zasáhla toho temného útočníka. Potřebovala trochu klidu. Vyprázdnila svou mysl a věnovala se kouzlu. Pronesla zaklínadlo. Najednou boj skončil. Temní se omluvili světlým, světlí zase temným. Každý odešel na svou stranu. Najednou viděla Gabriella Jessicu v lese, jak nadávala. Pokusila se vytvořit temnotu, která měla zahltit celou dimenzi. Gabriella pronesla zaklínadlo Jak donutit nepřítele, aby se vzdal. Tentokrát to Jessica vzdala. Gabriella se chytila Aarona a dostali se na Křižovatku. Čekal tam Bůh.

„Vedla sis dobře, Gabriello.“

„Děkuji,“ řekla Gabriella.

„A ty taky, Aarone.“

„Děkuji,“ řekl.

„Tvá dobrota bude odměněna. Mohl ses od ní napít, ale neudělal jsi to. Mohl jsi dopustit, aby se z ní stala upírka, ale nedopustil jsi to. Vidíš to znamení na kotníku Gabrielly? Zasloužíš si také takové, ale rudé.“

Najednou se Aaronovi vykreslil na kotníku rudý lotosový květ, s černými konci okvětních lístků. Znamení čistého dobra.

„Nyní budeš muset zůstat zde, Aarone. Gabriella jde do Prázdné dimenze. Tobě by se tam mohlo něco stát. Gabriello, hodně štěstí.“

Gabriella obejmula Aarona na rozloučenou a odešla po nové cestě.

Prázdná dimenze

Když Gabriella vstoupila na konec cesty, neviděla nic. Vůbec nic.

„Haló?“ ozval se nějaký hlas. „Je tu někdo?“

Gabriella zapálila v ruce plamen.

„Nejsi ty Viktor?“

„Ano! Nejsi ty můj zachránce?“

„Ano, to jsem já. Jsem Gabriella Crystal.“

„Jak se odsud dostaneme?“

„Tobě nejde se odsud dostat pomocí znamení?“

„Ne. Za to může Jessica. Mrcha jedna.“ Viktor zuřil.

„Klid, Viktore.“ Gabriella kolem sebe začala rozdávat pozitivní energii a veškerou negaci změnila v dobro. Potom vyslala zelený proud a vše přeměnila v přírodu. Byla ale tma. Gabriella vytvořila duhovou světelnou kouli a vyslala ji na oblohu. Země se rozzářila zeleně, potom žlutě, oranžově, červeně, fialově, modře a znovu zeleně. Barva se bude měnit denně. Jako dny v týdnu. A poslední barva bude bílá. Světlá.

„Hm, hezké,“ zavrčel Viktor. „Hlavně mě už odsud dostaň!“

„Pst!“ Gabriella něco zaslechla. Šustění. Zase.

„Dostaň mě odsud!“ zařval Viktor.

„Ticho!“ sykla. Najednou se odněkud vyřítil lev. Na ně. Za ním vyběhlo několik divokých zvířat. Gabriella a Viktor se zvedli. Uháněli jako o život. Dostali se do vesnice. Bylo tam spoustu domů, a tak se schovali do nejbližšího domu. Byla to hospoda. Vyrazili na ně chlapi s vidlemi. Museli utéct. Všichni na ně byli zlí. Nikdo je nenechal nikde se schovat. Když měli chvíli klidu, řekla Gabriella:

„Asi to bude tím, jak Jessica tuhle dimenzi zničila. Podepsalo se to na nich.“

Stmívalo se. Gabriella a Viktor se usídlili na stromě. Gabriella byla plná energie. Nepotřebovala spát. Viktor ale ano. Okamžitě usnul. Gabriella vzpomínala na Ryana. Šeptala pro sebe slova a věty jako: „Ach Ryane, chybíš mi.“ Přitom uslyšela vlkodlaky. Jeden málem chňapnul Viktora a odvláčel by si ho s sebou, kdyby po něm Gabriella nevyšlehla energii. Viktor stále spal jako dřevo. Když se vzbudil, nevypadal špatně. Gabriella se s ním pokusila dostat na Křižovatku. Málem se jim to povedlo. Ale zůstali tam. Gabriella se pokusila o kouzlo Jak zastavit spor. Povedlo se to jen částečně. Normální lidé a zvířata je nechali být, nevšímali si jich. Nadpřirození se k nim ale chovali mnohem víc agresivně. Vyřítilo se proti nim několik upírů.

„Uteč!“ vykřikla Gabriella.

Běželi lesem, upíři jim byli v patách. Narazili na skálu. Viktor se snažil vylézt na skálu, ale Gabriella se otočila a srážela upíry k zemi. Jednou rukou útočila a druhou vytáhla dřevěnou dýku. Bránila sebe i Viktora. Nakonec všichni upíři padli. Gabriella si trošku oddechla. Byla bez energie. Pak hned odešli od skály. Byla to pro ně past. Následně zaútočili vlkodlaci. Celá smečka. Gabriella nemohla běžet dál. Byla zcela bez energie, ale něco se jí povedlo. Přičarovala si křídla a vznesla se s Viktorem na nebe. Viktor sebou škubal. Snesli se do vysokých hor. Nikdo tam nebyl.

„Koukej se sebrat, Viktore. Já se tady snažím zachránit nám krky, a ty mi to vůbec neusnadňuješ!“ Gabriella zuřila.

„No tak, Gabriello. Trochu klid, ne?“ Viktor mluvil mrazivým hlasem.

Gabriella se odvrátila a pokusila se dostat z dimenze. Její znamení jen lehce zazářilo. Nic víc. Podívala se z hor do nížin. Něco se tam dělo. Jakási magie.

„Viktore, dole něco je. Buďto jdeš se mnou, nebo tě tu nechávám,“ pohlédla na něj.

Neodpovídal.

„Haló!“

„Nikam nejdu. Leda tak pryč z této dimenze.“

„Dobře, tak se měj.“

Gabriella slétla dolů. Cítila se plná energie. Pohlédla na místo, odkud přiletěla. Místo zářilo. Byly to jakési Energické hory, které doplňují energii. Gabriella o nich četla v oné knize magie, kterou dostala.

Vecpala se do centra dění. Stála tam Jessica, a bojovala s nějakým mužem. Všichni lidé začali do Gabrielly strkat, takže málem neprošla až k Jessice. Boj končil. Jessica zvítězila. Byl slyšet nadšený jásot i rozčilené pískání.

„Ahoj Gabriello, dlouho jsme se neviděli!“ řekla potěšeně Jessica, když si Gabrielly všimla.

„Zdravím tě, Jessico. Tak už jsi spokojená?“

„S čím? Jako že jsi opravila dimenzi? Ne,“ pousmála se.

„Tak jak chceš. Do střehu!“ Gabriella vypustila ohnivou kouli. Jessica útok odrazila. Začal tuhý, nelítostný boj. Po chvíli Gabriella padla bez dechu k zemi. Jessica ji vysála energii.

„Tak a teď sleduj, Gabriello. Chci, abys tohle viděla.“

Jessica začala ničit dimenzi. Temnota se rychle šířila.

„Neee!“ vychraptěla Gabriella. Jessice ale nic nezabránilo.

„To je konec, selhala jsem,“ šeptala Gabriella. Najednou Jessica padla na zem a temnota zmizela. Někdo ji shodil. Gabriella pozvedla hlavu. Byl to Aaron.

„Aarone? Co tady děláš?“

„Bůh mne poslal z Křižovatky sem. Rychle, vstávej. Udělej to. Pro Ryana.“

„Ryan…“

Aaron pomohl Gabrielle vstát. Jessica byla na nohou a znovu ničila dimenzi.

„Ne, Jessico. Dokud žiju, nemáš šanci,“ řekla a namířila ruku na místo pod jejími nohami. Exploze. Jessica odletěla a Gabriella se sesula k zemi. Aaron ji vzal na záda a šel s ní podle jejího navigování zpět k horám, kde čekal Viktor. Gabrielle znovu přibyla ztracená energie. Sedla si a mluvila s Aaronem.

„Zachránil jsi dimenzi. Asi by sis zasloužil další znamení,“ usmívala se na něj.

„Mně stačí, že jsem zachránil tebe,“ usmál se na ni on.

„O mě si starosti nedělej.“

Aaron se postavil.

„Ryan musí být tak šťastný, že jo?“

„Proč?“ Gabriella si taky stoupla.

„Má tak skvělou holku, tebe. Plno přátel… A je člověk.“ Aaron zesmutněl.

„No a?“

„Já jsem stvůra. Krev sající pijavice.“

„Aarone, tohle o sobě neříkej,“ přišla k němu a postavila se před něj.

„Vždyť je to pravda.“

Gabriella mu dala ruku na hruď, druhou se chytila jeho ruky. On jí dal svou druhou ruku na rameno.

„Ach, Aarone, vždyť nezáleží na tom, jaký je člověk zvenčí. Důležité je, co má uvnitř!“

Aaron se pousmál a naklonil se ke Gabrielliným ústům. Polibek. Trval dlouho. Pak se Aaron odtáhnul a otočil se zády. Vtom promluvil Viktor:

„Dostaneme se teda odsud?“

„Vydrž minutku,“ řekla Gabriella a chytila se Aarona a Viktora. Znamení začalo zářit. Najednou se octli na Křižovatce. Viktor se pustil a bez varování se vydal do své dimenze. Bůh seděl na lavičce křižovatky.

„Vedla sis výborně, Gabriello. Máš nyní sedm melírů a schopnost měnit se. Gratuluji. Nyní ale nemůžeš jít domů. V první dimenzi je Jessica a chystá se ji zničit, aby se alespoň trochu vyrovnala tvé síle. Máš za úkol evakuovat všechny dobré obyvatele této dimenze do bezpečí tvého domova.“

„Počkat, Jessica je slabší než já?“

„Každým soubojem, šťastnou událostí nebo adrenalinem sílíš. Ona nesílí tak rychle. Proto po zničení této malé dimenze bude na stejné úrovni síly, jako jsi nyní ty.“

„A ona tu dimenzi zničí?“

„To je ve tvých rukou, Gabriello. Jděte.“

„Děkuji,“ řekla Gabriella. Aaron se pousmál. Vstoupili do První dimenze. Gabriella podruhé. A vůbec jí to nevadilo. Konečně bude mít šanci setkat se s Ryanem. Ale co při vstoupení viděli, byla katastrofa.

Z hor se šířila temnota, tráva uvadala. Slunce mizelo pod temným oblakem. Modrá obloha dostala načervenalý nádech. Voda v jezeře zezelenala. A na břehu tohoto jezera seděl Ryan. Seděl, nevšímal si okolní apokalypsy, jen seděl a čekal na Gabriellu.

„Ryane!“ vykřikla Gabriella a snažila se překřičet hluk temnoty. Ryan pozvedl hlavu. Když viděl Gabriellu, vstal a rozeběhl se za ní. Objali se.

„Ach, Gabriello! Tolik jsi mi chyběla!“

„A ty mě,“ řekla Gabriella a políbili se. Pak si Ryan všimnul Aarona a chopil se meče.

„Kdo je tohle?“ zeptal se.

„Klid, Ryane, ten jde se mnou. Je z Dimenze nezapadajícího slunce. Je to upír.“

„Upír? Ty ses asi zbláznila, tahat sem upíra. Ještě by tě proměnil,“ procedil Ryan mezi zuby a chystal se k útoku.

„Ryane! On nic neudělá, klid! Uklidni se!“ křičela Gabriella.

„Má pravdu, Ryane. Nech nás všechno vysvětlit,“ mluvil klidně Aaron. „Radši dojdi pro ostatní ze strany dobra, jinak jich moc nezbyde.“

„Ano, Ryane. Kde jsou ostatní? Jessica se nebude zdržovat a všechno tady zničí,“ začala klidně mluvit i Gabriella. Ryan schoval meč.

„Ostatní jsou v nejzazším místě, kam zlo zatím nezasáhlo,“ řekl Ryan.

„Musíme pro ně, Gabriello. Doveď nás dva na Křižovatku a dojdi pro ně,“ mluvil stále vyrovnaně Aaron.

„Ne, Aarone. Musím vás tam vzít. Prosím,“ řekla Gabriella. Aaron vypadal, že nebude souhlasit, ale nakonec přijal. Gabriella si vytvořila křídla.

„Co je zas tohle, Gabriello?“ žasl Ryan.

„To vysvětlím potom. Pojďte, unesu vás.“

„Gabriello, mě neuneseš. Vezmi Ryana, já poběžím pod vámi,“ navrhl Aaron.

„Jsi si jistý, že nás budeš stíhat?“ zeptala se.

„O tom nepochybuji,“ řekl Aaron. Gabriella se s Ryanem vznesla a Ryan navigoval. Gabriella to popravdě ani nepotřebovala, přeci jenom tuhle dimenzi takto přeměnila, a tak věděla, kde co je. Bylo jí ale příjemné slyšet Ryanův hlas. Brzy se dostali na místo. Všichni tam byli. 

„Gabriello!“ rozeběhla se za ní Alice a objala ji.

„Alice, promiň mi to, ale Viktor utekl do mé dimenze. Ale žije,“ řekla smutně. „Choval se podivně.“

„Gabriello, to vůbec nevadí, hlavně že oba žijete!“

Pak si všimla Aarona, který stál ve stínu stromů. Ostatní ho taky pozorovali.

„Kdo to je?“ zeptal se Tyrone.

„Tohle je můj přítel, Aaron. Už několikrát mi zachránil život. Ale teď musíme všichni pryč, tady nejsme v bezpečí.“

Gabriella pozvedla ruku a pokusila se vyslat energii na místo, kde začínala temnota.

„Co to děláš?“ zeptal se Ryan.

„Snažím se na dálku sejmout Jessicu. Nemůžu z dimenze, dokud ji neporazím.“

Temnota na chvíli zmizela. Gabriella se chytla všech ze stran dobra, i Aarona. Temnota se znovu blížila. Mířila přímo na místo, kde stáli. Gabriella se pokusila dostat všechny na Křižovatku. Povedlo se.

„Jsme tu všichni?“ zeptala se Gabriella. Nikdo nechyběl. Kdyby ano, tak by nejspíš bylo po něm. V tomto stavu se Jessice nedalo zabránit.

„Teď mě všichni poslouchejte, prosím. Dostaneme se do mé domovské dimenze. Nelekněte se. Je to trochu katastrofální, ale jsou tam všichni, které mám ráda, a kteří nyní nejsou se mnou. Tady to je Aaron,“ ukázala na Aarona. „Několikrát mi zachránil život. Jsem mu vděčná. Díky tomu, že je upír, mi dokázal vždy pomoct.“

„Gabriello, prosím, rád bych ti něco řekl,“ ozval se Ryan. „Nevím, jak je tomu u vás, ale naše dimenze má spoustu příběhů o upírech. Upíři byli vždy nebezpeční, brali si, co chtěli, měnili, koho chtěli, a nikdy v nich nebyla část dobra. Opravdu chceš věřit tomuhle?“

„O kom tady mluvíš? Děláš si srandu?“ vyjel Aaron. Ryan se chopil meče a zaútočil.

„Kluci! Dost!“ křičely Alice a Gabriella společně.

Aaron a Ryan spolu ale bojovali nemilosrdně, na život a na smrt. Tedy pokud by Gabriella s Alicí nezasáhly. Gabriella chytila Ryana a došla s ním na jeden konec altánku mezi dimenzemi, Alice odvedla Aarona na druhý konec.

„Ryane, uklidni se, prosím tě. Možná že u vás jsou jiné příběhy o upírech, faktem ale zůstává, že mi několikrát zachránil život. On není jako podle tvého popisu,“ mluvila Gabriella vlídným hlasem.

„Dobře, takže tě nepřeměnil?“

„To by ho ani nenapadlo. Víš, v jedné dimenzi nebylo nic k jídlu, a měl hlad. Napadl mě tam jiný upír a pokousal mě. Ale Aaron se fantasticky ovládl, dovedl mě za někým, kdo mě zachránil. Aaron není zlý.“ Pak se Gabrielle vybavilo, jak se s Aaronem poznali. A tak se jí vybavilo i setkání s Christianem. „Stejně jako Christian,“ řekla tiše.

„Kdo je Christian?“ zeptali se Aaron a Ryan společně.

„To je upír v mé dimenzi, a shodou okolností je do mě taky zamilovaný. Ale klid, není zlý. Taky mě zachránil. Tentokrát před vlkodlakem.“

„Takže… upíři nejsou takoví, jako z našich vyprávění. Promiň, Aarone,“ řekl Ryan.

„To je v pohodě,“ odvětil Aaron.

„Takže teď musíme do mé dimenze. Pojďte tudy,“ ukázala Gabriella na cestu.

„Díky za pomoc, Alice,“ řekla Alici a přemístila všechny na místo. Do své dimenze. Byl jasný den, slunce hřálo. Stáli v lese. V tom lese, kde potkala Borise, Sabinu a Mary jako vlkodlaky. V tom lese, kde bojoval Christian s Borisem.

„Počkejte tady,“ řekla Gabriella. „Musím domů. Pak pro vás přijdu.“

Gabriella vykročila. Stála před brankou svého domu. Zhluboka se nadechla a zazvonila. Vyzkoušela otevřít branku. Byla odemčená. Z okna vykoukla její matka.

„Gabriello!“ řekla a zmizela v domě. Po chvíli se objevila u branky.

„Mami!“ Gabriella objala svou matku. „Všechno ti to vysvětlím…“

„Nemusíš, Gabriello. Pojď si sednout. Vysvětlovat budu já.“

Konečně zase doma

Gabriella se posadila se svou matkou na lavičku.

„Jak dlouho jsem nebyla doma?“

„Asi dva týdny.“

„Tak to by odpovídalo času ve všech dimenzích. Měla jsem trochu výpadek v druhé dimenzi, víš?“

„Chápu tě,“

„Ty se nezlobíš, že jsem ti nic neřekla?“

„Ne.“

„Jak to?“

„Víš, my od tvého narození věděli, že z tebe bude Cestovatel. Ale měli jsme ti to říct. Nebyla bys tak zaskočená. Bůh nás vždy informoval o tvých pokrocích.“

„Díky, mami. A někoho jsem přivedla.“

„Koho? A proč?“

„Ty to nevíš? Jessica ničila dimenzi mých přátel, tak jsem je musela přivést.“

„Ale to znamená, že je mnohem…“

„…Silnější než já? Ne. Máme teď vyrovnané síly. Jsem totiž Člověk mnoha tváří. Ale teď dojdu pro své přátele.“

„Dobře, jdi. A kolik jich je?“

„Jedenáct. Ale Aaron se asi uspokojí s pobytem v lese.“

„Jedenáct?“

„Můžou spát ve sklepě nebo ve stanu. Oni jsou přizpůsobiví.“

Gabriella běžela do lesa. Slyšela bitvu. Když přišla na místo, viděla to. Vlkodlaci, v čele s Borisem, Sabinou a Mary bojovali proti jejím přátelům. Podívala se, kde je Aaron. Bojoval s černovlasým modrookým klukem. Ne, řekla si. To nemůže být Christian. Nemůže bojovat bok po boku s Borisem. Ale byl to on.

„Dost!“ vykřikla. Boj ale stále zuřil. Gabriella pozvedla ruce a vytvořila neviditelnou clonu dělící její přátele od vlkodlaků. Aaron s Christianem ale pořád bojovali. Gabriella k nim přiběhla. Upíry zaklesnuté v tvrdém souboji nikdy není dobré rušit, ale Gabriella to riziko přijala a chytila Aarona za ruku, zrovna když s ní nebojoval. Odtáhla ho.

„Gabriello?“ řekl Christian. Gabriella se ale otočila zády k němu a začala Aarona uklidňovat. Aaron jakoby nebyl ve své kůži. Tasil upíří tesáky, stejně jako Christian.

„Aarone, prosím, uklidni se. To je ten Christian.“ Aarona ta věta ještě víc rozčílila a vrhnul se znovu na Christiana. Christian útok nečekal a svalil se k zemi. Aaron se připravil ke smrtící ráně.

„Nic jiného udělat nemůžu,“ řekla Gabriella a rychlostí blesku vytáhla dřevěný nožík z opasku. Přitiskla jeho hrot Aaronovi k srdci.

„Vzpomínáš, Aarone? Uklidni se.“ Gabriella nasadila stejný výraz, jako když se poprvé potkali. Nemilosrdný. Aaron jako zázrakem zatáhnul tesáky a dotknul se nožíku. Pomalu ho odsunul z místa, kde měl srdce. Gabriella nožík schovala do opasku. Aaron objal Gabriellu.

„Nechtěl jsem, aby si mě takhle viděla,“ zašeptal, „promiň.“

Gabriella ho pustila.

„Já si zvykla, Aarone.“

Vzadu Stephen drknul loktem do Ryana:

„Nevadí ti to? Žárlíš, že jo?“ usmál se. Ryan se taky usmál. Měl Gabriellu rád, ale nechal ji. Může mít, kolik přátel chce. I když by to byli kluci.

Pak se Gabriella otočila na Christiana.

„Ráda tě vidím,“ řekla.

„Já tebe taky,“ řekl a objal ji. Gabriella se ale z jeho obětí rychle vymanila.

„Kdo je ten upír?“ řekl. Aaron protočil očima. Zase někdo říká o něm „upír“.

„To je Aaron. Zachránil mi několikrát život.“ Gabriella se omluvně podívala na Aarona, jako by chtěla říct: „Ale já nemůžu za to, že to neví.“

„A kdo jsou ti ostatní?“

„Složitý příběh,“ odsekla.

„Mám čas. Spoustu času.“

Gabriella mu řekla celý příběh. I o tom, jak byl zezačátku Aaron otravný. Když skončila, zvedla se a šla za ostatními. Christian se zeptal:

„Takže, ty teď chodíš s… s Ryanem?“ Gabriella se na něj otočila a odpověděla:

„Jo, vadí to?“

Christian začal couvat a pomalinku se posadil na pařez. Tvářil se, jako by byl bez života, plný smutku a zklamání.

„Christiane?“ přišla k němu.

„To je v pohodě, jsem v pořádku.“

Gabriella se mu podívala do očí. Ne, tohle jsem nechtěla, říkala si. Nechtěla jsem ho takhle ranit. Podívala se na Ryana. Ten jakoby pohledem říkal: „Udělej něco. Nestůj tam a něco udělej!“

Gabriella si sedla vedle Christiana.

„Co se děje?“ zeptala se. Christian se ani nepohnul. Gabriella cítila, jak se jí do očí dere pláč. Nerozbrečela se. Cítila ale velkou vinu za to, jak se teď Christian cítil. Políbila ho na tvář. Lehce se pousmál, pohlédl na ni, ale neřekl nic. Pak se zase tvářil stejně.

„Christiane, promiň,“ řekla s lítostí v hlase. Vstala a stála proti němu.

„Gabriello, prosím, nechte mě tady,“ řekl.

„Christiane, proč mi tohle děláš?“ zeptala se.

Christian odhalil tesáky.

„Jdi,“ cedil mezi zuby. Gabriella zacouvala. Vypadal děsivě.

Najednou se mezi Gabriellu a Christiana vstoupil upíří rychlostí Aaron, odhalil tesáky a vrčel.

„Ne, Aarone, nech ho být,“ začala Aarona uklidňovat. „Měli bychom jít domů.“

„Tak ať tě nechá on,“ řekl a vrhnul se na Christiana. Ten byl připravený k útoku. Bleskově shodil Aarona a připravil se k smrtícímu úderu.

„Christiane!“ vykřikla.

Christian na Gabriellu pohlédl. Aaron využil příležitosti a shodil Christiana na záda. Tentokrát se on chystal k ráně.

„Aarone, ne!“

Aaron nevnímal. Gabriella zanaříkala a vytáhla dřevěnou jehlici. Vytvořila ji speciálně na upíry. Napřáhla se, pohlédla smutně na Ryana, a hodila ji Aaronovi do ramene. Nechtěla ho zabít. Trefila se přesně. Žádné nebezpečí mu nehrozilo. Ryan přistoupil ke Gabrielle. Gabriella chytila Aarona a odvláčela ho ke svým přátelům. Aaron vstal. Zatáhl špičáky.

„Proč jsi mi to udělala?“

„Neměla jsem jinou možnost,“ řekla smutně. „Nech Christiana být.“

„Je nebezpečný,“ řekl Aaron. Pohlédli na Christiana. Ryan ho držel.

„Není,“ řekla.

„Tak tě musí nechat na pokoji. Ublíží ti.“

„Neublíží.“

Gabriella se otočila a vydala se za ostatními.

„Ne, Gabriello, počkej!“ řekl Aaron a rozeběhl se za ní. „Promiň, Gabriello.“

„Aarone, prosím. Christian mi neublíží,“ řekla. „Pojďte, ukážu vám tuto dimenzi.“

Naposledy pohlédla na vrčící vlkodlaky a sedícího Christiana, otočila se a odešla. Zavedla skupinku domů, posadili se na koberec a začala jim vysvětlovat, jak to v této dimenzi chodí. Když Gabriella skončila, všichni, kromě Aarona, se tvářili podiveně.

„A to tady jako dokážeš žít?“ zeptal se Stephen.

„Nějak to zvládám,“ usmála se.

„Pěkný pokoj,“ pochválil Ryan, který seděl vedle ní. Dal jí pusu na tvář. Gabriella se na něj usmála.

„Teď je otázka, kde přespíte,“ řekla. „Napadlo mě, že byste spali na zahradě ve stanu a tak různě. Jedenáct postelí tady totiž nemáme, nejsme hotel,“ usmála se.

„Ale zahradu máte obrovskou, ne? A když je takováhle letní den, stačilo by spát na zemi a pozorovat hvězdy. Mě by se to takhle zamlouvalo,“ řekl Virgil.

„Pokud vám to vadit nebude… Ale může pršet.“

„A taky nemusí. Gabriello, nedělej si ze mě srandu,“ začal Stephen. „Jsi mocná čarodějka a řešíš, jestli bude pršet? To si děláš srandu.“

„Pravda, vyřešil jsi to. Pokusím se.“ Gabriella se usmívala. „Anebo byste mohli být v lese. Riziko jsou ale vlkodlaci.“

Nakonec se domluvili, že budou u Gabrielly na zahradě. Když se začalo stmívat, lehli si do trávy a pozorovali nebe. Země byla vyhřátá. Gabriella to zajistila. Kolem desáté se rozloučila s Ryanem, Aaronem a ostatními a šla si lehnout do pokoje. V klidu spala asi do dvanácté, pak ve snu viděla někoho, kdo ničil dimenze. Nebyla to Jessica. Ale byla to blízká budoucnost, to Gabriella stoprocentně věděla. Probudila se. Někdo zaklepal na okno. Gabriella vstala z postele a pohlédla z okna. Na parapetu seděl Christian a klepal na okno.

Gabriella opatrně okno otevřela.

„Christiane, co tady sakra děláš?“

„Chtěl jsem tě vidět,“ řekl a jedním skokem byl v místnosti.

„Christiane, měl bys jít,“ tlačila ho zpátky k oknu. Christian se ale ani nehnul. Objal ji.

„Promiň, Christiane, nechtěla jsem tě takhle ranit,“ řekla s omluvným pohledem.

„Jsem v pohodě,“ řekl.

„Christiane, omlouvám se,“ zopakovala se slzami v očích.

„Nemůžu po tobě chtít, abys milovala mě. Jsi šťastná s Ryanem.“

„Díky,“ zůstávala Gabriella v jeho objetí.

„A ten Aaron… Co je zač?“

Gabriella mu pověděla celý příběh od té chvíle, co se s Aaronem potkali.

„Takže tě zachránil? Je lepší, než jsem myslel,“ řekl Christian, když Gabriella zakončila vyprávění. „Ale…“ V tom se znovu ozvalo zaklepání na okno. Gabriella a Christian si vyměnili překvapené pohledy. Christian vstal a přiblížil se k oknu.

„Ne, Christiane,“ řekla. „Tohle udělám já.“

Christian si sedl zpátky na postel. Gabriella přistoupila k oknu. Otevřela ho. Do pokoje vešel Aaron.

„Aarone? Co tady sakra…“ začala Gabriella. Aaron si ale všiml Christiana a zavrčel.

„Ne, kluci. Prosím. Nechci v pokoji souboj dvou upírů.“

„Já věděl, proč sem jdu. Christian tě na pokoji prostě nenechá,“ vrčel Aaron.

„Ne, Aarone. Já jsem tady, abych ji chránil. Před tebou.“ Christian stál na nohou, vrčel jako Aaron.

„Co si to dovoluješ?“ Aaron zaútočil. „Přede mnou ji chránit nemusíš. Já nemám v plánu jí něco udělat.“

Christian odrazil útok. „Lháři! Sledoval jsi ji dřív, než se rozhodla cestovat dimenzemi!“

„Co lžeš?“ Aaron dával Christianovi jednu ránu za druhou.

„Nelžu! Viděl jsem tě!“

„Byl jsem v jiné dimenzi!“

„Tak tady máš asi dvojče.“ Christian odhodil Aarona na zem. Aaron jakoby zkameněl.

„Aarone?“ přiběhla k němu Gabriella. Otevřeným oknem se do místnosti jako duch dostal Ryan.

„Co se tady děje?“

„Klid, Ryane,“ řekl klidně Christian. „Aaron si začal.“

„Aarone.“ Gabriella mluvila tiše a klidně. Aaron zůstal nehybný, jako opařený. „Ty tu máš dvojče?“

„Ne,“ řekl Aaron. „Ale nejspíš svého staršího bratra.“

„Cože?“ vyhrkli Gabriella, Christian a Ryan najednou.

„Ano, asi to tak bude. Víš, on se spřátelil s Viktorem, a ten ho vzal do téhle dimenze. Nikdy víc jsem o něm neslyšel. Hrozně rád bych ho zase viděl.“

„Aarone, najdeme ho,“ uklidňovala ho Gabriella.

„Fakt sledoval Gabriellu?“ zeptal se Aaron Christiana.

„No, občas jsem ho viděl, jak jde za ní,“ řekl Christian.

„Svým způsobem si ji taky sledoval, ne?“ řekl Ryan.

„Tak promiň, no. Ale staral jsem se o její bezpečí. Nebýt mě, je z ní teď vlkodlak,“ řekl Christian.

„Jo, ale nebýt tebe, nebylo by to dítě v šoku po útoku upíra, a já bych ho nemusela uklidňovat,“ otočila se Gabriella na Christiana.

„Christiane? Takhle před Gabriellou útočíš? Krmit se před ní? To se ani nestydíš?“ rozzlobil se Aaron.

„Nevěděl jsem, že tam byla,“ ohradil se Christian. „A nebýt mě, Gabriella by tě asi propíchla hned při vašem prvním setkání.“

„Jak tohle můžeš říct?“ řekl Aaron nazlobeně.

„Gabriella mi to všechno vyprávěla. Když tě poprvé potkala, připomenula se jí vzpomínka na mě, a tak tě nechala žít.“

„Vážně, Gabriello?“ otočil se Aaron na Gabriellu.

„Klid, kluci. Měli byste jít.“

Ryan objal Gabriellu. Dala se do ní zima, ale nedala to znát. I tak to Ryan poznal.

Christian pomohl Aaronovi na nohy.

„Promiň,“ řekl.

„Ne, Christiane, ty promiň. Choval jsem se jako vůl. Dal jsem si za úkol chránit Gabriellu, když mě ušetřila, ale nedochází mi, že spoustu věcí dokáže sama. A že něco neznamená jen nebezpečí.“

„Aarone, já za to můžu taky. Myslel jsem si, že tě moc nezná a že jsi v nitru zlý. Promiň.“

„Jo, Christiane, to je v pohodě.“

„Co bys řekl závodu v lese?“

„Na to tě tolik neznám,“ řekl Aaron. „Ale budiž, uvidíme, co v tobě je,“ usmál se. Oba vyskočili spolu z okna. Bylo slyšet, jak si ze sebe dělají srandu.

„Ryane,“ zašeptala Gabriella. Políbil ji. „Hrozně jsi mi chyběl.“

„Ty mě taky. Tak, jako chybí Aaronovi jeho bratr.“

„A jo, Aaronův bratr. Pokusím se nějak vymyslet, jak ho najít. Zatím dobrou,“ řekla Gabriella. Ryan ji ještě políbil na tvář a potom zmizel v temné noci. Gabriella zavřela okno a zalezla do postele. Nemohla usnout, tak se pokusila vyčistit si mysl meditací. Potom usnula hned. Zdál se jí podivný sen. Spíš viděla to, co se zrovna dělo na jednom místě.

Blízko, blíž, než si Gabriella myslela, se ozývalo řinčení řetězů. Okna, dveře a všechno bylo zvukotěsné. Žádní nezvaní návštěvníci. Prozatím. Otevřely se dveře. Do místnosti vstoupil chlapec, věkem kolem patnácti let. Byl zahalený do tmavého oblečení, ale Gabriella nebo Alice by ho poznaly hned. Byl to první Cestovatel Dimenzemi - Viktor Shaw. Pohlédl na místo, kde řinčely okovy. Stále tam byl. Zajatec. Viktor se zasmál. Tak on si myslel, že jsme přátelé? Ti upíři umí být ale naivní, přemýšlel.

„Pusť mě!“ vykřikla osoba v okovech. Viktor na něj pohlédl. Byl dočista spoutaný řetězy. Nemohl utéct. Řetězy byly pevné, žádný upír by je nezničil. V řetězech byl spoutaný upír z Dimenze nezapadajícího slunce, oblečený do roztrhaných kusů. Dříve to určitě bylo skvostné oblečení, jaká škoda, když si ho potrhal. Bezohledný upír. Měl hnědorudé oči a světlé blond vlasy. Podobal se Aaronovi, ale byl starší. Aaronův bratr.

„Tak mě pusť!“ vykřikl.

Viktor se chladně zasmál.

„Ne,“ řekl.

„Tohle ti jen tak neprojde. Uvidíš, že se odsud jednou dostanu. A pak budeš za tohle pykat!“

„Právě proto brzy zemřeš,“ řekl ještě chladněji a děsivěji.

„Ne! Potřebuješ mě!“ Upír se marně snažil vymanit se z řetězů.

„Teď už tě nepotřebuju.“

„A co naše přátelství?“

„Ty myslíš tamto? Nemohl jsem to s tebou vydržet. Stále jsi chtěl jen dobro, dobro a dobro. Jsi vůbec normální?“

„Jo. Ty ale ne.“

Viktor se k němu bleskově dostal a u srdce mu držel dřevěný kolík.

„Těma svázanýma rukama se asi těžko ubráníš, ne? Tak bych ti radil, abys byl trochu milejší, pokud chceš ještě žít.“

„Mám hlad.“

„Tak to je tvůj problém. Já mám zase chuť někoho probodnout. Ale pokud chceš, mám tady balík krve.“ Viktor vyndal z kapsy u černého hábitu balík rudé krve a položil ho na stůl, kam upír nedosáhl. „Vezmi si ho, jestli chceš.“

Viktor se hrozivě zasmál. Upír vytasil tesáky a zcela mu zrudly oči. Snažil se dostat ke krvi.

„Hodně štěstí, Nathane.“ Viktor zmizel ve dveřích. Ty se s bouchnutím zavřely.

„Aarone, jsi tu někde?“ řekl tiše Nathan. Pak se zase neúspěšně pokoušel dostat ke stolu.

Gabriella se probudila. Zhluboka dýchala. Určitě to nebyl sen. Určitě viděla tu událost. Takže Aaronův bratr se jmenuje Nathan a je někde blízko. Gabriella na sebe hodila oblečení. Vzala si zelené triko a světlé džínové kraťasy. Letmo se podívala do zrcadla. Její melíry měly nyní zelenou barvu, sladěné s trikem. Vyběhla ven. Seděli tam všichni, i Aaron s Christianem.

„Aarone, prosím. Jak se jmenuje tvůj bratr?“ vyhrkla udýchaně.

„Nathan, proč?“ odpověděl zaskočeně.

„Skvěle. Zrovna jsem se ve snu ocitla na místě, kde je uvězněný. Alice, promiň, ale vězní ho tam Viktor. Nathan hladoví. Musíme tam jít.“

„Gabriello, uklidni se,“ řekl Ryan a donutil ji, aby se posadila. Gabriella jim zopakovala celý sen do detailů. Alice se tvářila smutně.

„Alice, klid. Já se postarám, aby byl Viktor zase jako dřív. Dávám ti své slovo,“ řekla Gabriella. „Teď ale musíme jít. Navrhuju, abychom nešli všichni.“

„OK, takže s tebou půjdu já, Alice, Aaron a Christian, ano?“ řekl Ryan. Gabriella kývla.

„Kde přesně to bylo, Gabriello?“ zeptal se Aaron. Tvářil se hodně nadějně.

„Přišlo mi to tam povědomé. Bude to někam na západ. Uvidíme.“

„Gabriello, musíme si tím být jistí, pokud chceme Nathana zachránit. Kde to bylo?“ naléhal Christian.

„Myslím, že vím. Pojďte za mnou.“

Brzy se dostali na místo. Museli jít lesem. Dům byl opravdu hodně daleko. Na opačné straně, než byl ten, ve kterém dostala Gabriella první zmínku o cestování dimenzemi. Konečně k němu přišli. Byl kamenný, ale nevypadal zchátrale. Gabriella obešla dům dokola a našla vchod. Tiše ho otevřela a vešli dovnitř. Gabrielle chvíli trvalo, než se zorientovala. Pak sešla schodiště a schovala se za kartonové krabice. Ostatní ji následovali. Vykoukla zpoza krabic. Viděla vše ze stejného pohledu, jako v tom snu. Nathan byl stále v řetězech, vyčerpaný. Aaron taky vykoukl. Když viděl bratra v tomhle stavu, málem se neudržel a vyběhl za ním, kdyby ho Gabriella zrovna nedržela. Nenápadně se rozhlédla. Do místnosti nebyl jediný vchod pomocí schodiště. Na druhé straně byly obrovské dveře, které se tiše otevíraly. Ale z žádného pohledu nebyla Gabriella s přáteli vidět.

Do místnosti vkročil tiše Viktor, stále ve svém plášti.

„Tak co, Nathane, dal sis?“ zvednul pytlík krve ze stolu. Nechal Nathana, ať si čichne ke krvi, pak se odtáhnul.

„Dneska bude krásný slunný den, nechtěl bys jít s námi ven?“

Aaron se zatvářil absolutně vyděšeně. Pošeptal Gabrielle:

„Takhle ho zabije. Vystavit sytého upíra slunci není problém, ale vystavit hladového, to je jeho smrt. A určitě nejedl tři dny. Musíme mu okamžitě pomoct!“

Viktor chodil po místnosti, ale nedostal se do nebezpečné zóny, kdy by byli vidět Gabriella, Alice, Ryan, Aaron a Christian.

Alice se smutně dívala. Viktor nikdy nebyl takový. Co to s ním je teď?

„Já se odsud jednou dostanu,“ řekl Nathan. Jeho hlas zněl příšerně umučeně. „A potom se ti vrhnu po krku.“

„To bych neřekl,“ usmál se Viktor. Dveřmi přišel další chlapec jeho věku. Černovlasý, hnědooký.

„Viktore, volají tě. Měl bys jít,“ řekl.

„Dobrá, Richarde. Postaráš se o zajatce?“

„Vždyť se odsud nedostane,“ řekl s úsměvem.

„Dobrá. Jen myslím, že to jeho věčné brblání o tom, že si pro něj přijde jeho bratříček, může být pravda.“

„Nemluv takhle o Aaronovi!“ vykřikl Nathan.

„Já tady zůstávat s ním nechci,“ řekl Richard.

„Dobrá, tak pojď.“ Viktor a Richard společně odešli. Dveře se zabouchly. Gabriella se rozhlédla, a když se ujistila, že nikdo nikde není, vyskočila z úkrytu.

„Kdo jsi?“ řekl Nathan.

Gabriella vzala ze stolu balíček krve a podala mu ho. Pro Nathana nebyl moc velký oříšek pít bez pomocí rukou, které měl svázané nad hlavou. Když se dostatečně napil, zopakoval otázku.

„Kdo jsi?“

„Klid, nejsem zlá.“

„To ale není odpověď,“ řekl. Z úkrytu vyšli i Alice, Ryan, Christian a Aaron.

„Nathane!“ vykřikl Aaron.

„Aarone!“ řekl s úsměvem Nathan.

„Co ti to udělali?“ řekl Aaron.

„Jak ses sem dostal?“ usmál se Nathan.

„Kluci, ticho. Nebo nás tady chytí. Ustupte,“ řekla Gabriella.

Poslechli.

„Teď zatni zuby, Nathane,“ řekla a namířila na něj ruku. Všechny okovy vybouchly. Nathan padl k zemi a mnul si zápěstí, kde ho okovy tlačily nejvíc. Aaron si k němu kleknul.

Alice se usmála. Gabriella na ni pohlédla.

„To bude dobrý, Alice. Viktor bude v pohodě.“

Jakmile uslyšel Nathan slovo Viktor, rychle se postavil na nohy.

„Počkejte chvíli,“ řekl. „Musím si něco vyřídit.“

„Ne, Nathane,“ pokoušel se ho zastavit Aaron.

„Viktor se mě snažil zabít!“ setřásl ho Nathan.

„Ale žiješ. A mimochodem, Alice ho milovala. Dříve býval dobrý, tak proč by se nedal napravit?“ řekla Gabriella tichým, ledovým hlasem.

Nathan se pozastavil.

„Zaslouží si to,“ řekl stejně chladně.

„Nathane, my nikdy nebyli vrazi. A tam tě mohou chytit,“ řekl Aaron.

„Vsadím se, že tam je plno vlkodlaků. Opravdu tam chceš jít?“ zeptal se Ryan.

Nathan protočil oči.

„Dobře, přesvědčili jste mě.“

„Fajn. Teď se odsud musíme dostat,“ řekla Gabriella a vydala se zpátky po schodech. Ostatní ji následovali. Právě včas. Velké dveře na druhé straně místnosti se pomalu otevíraly. Stál v nich Viktor, se svým jízlivým úsměvem na tváři. Když si ale všiml zpřetrhaných řetězů, úsměv mu zmizel.

..více dopsáno nebylo a já jsem za to docela i ráda. Přestože jsem bezmezně milovala psaní tohoto příběhu, poznala jsem, že to nějak... není ono. V posledních měsících se však mé nadšení k psaní vrátilo a pokud bych měla tento příběh porovnat se svou aktuální tvorbou, jsem sice pomalejší, ale mnohem lepší.