The Forest of Fire: .: Tvorba dávnověků :. Izumi Nomoto

"Tvorba dávnověků" je neuspořádaně uspořádaná hromádka několika příběhů, které jsem psala v dřívějších dobách a s radostí si je znovu pročítám a poučuji se ze svých chyb.

Tak je prosím, neberte nějak vážně.

Dalo mi dost práce vůbec sebrat odvahu a publikovat je veřejně... :D A přeji vám hodně štěstí v poučování se z mých chyb z dřívějška! ^^

Než se pustíte do čtení, chtěla bych k tomuhle ještě něco říct. Už uplynul nějaký ten čas od doby, kdy jsem vůči sobě cítila opovržení a zavrhovala jsem všechny věci ze své minulosti.

Je fajn občas pocítit takovou tu nostalgii.

Proto jsem se rozhodla charakter Heart Beat, Izumi Nomoto (aktuálně ale Izabella Umitome) přetvořit, a to od základů - a nebýt tohohle nápadu, nikdy bych nezačala psát Futuristické příběhy, alias sérii povídek, na kterých si aktuálně vážně dávám záležet. A tak mě tedy zase dostala nostalgie a já se rozhodla publikovat tento příběh jakožto vůbec první pokusy o stvoření Heart Beat, kdysi naprosto bezcharakterní postavy. Po naprosto prvním pokusu a prvním publikovaném příběhu následuje Izumi's Diary a poté tři pokusy o přepsání jejího příběhu - nikdy nebyly dokončeny a všechny měly mít přibližně stejnou pointu, ale potřebuji místo, kde si je uchovám - na památku.

Poté jsem se rozhodla, že se na tuto postavu vykašlu, to mě ale tehdy nenapadlo, že by mohla být... Něco jiného, než postava v mém chabém pokusu o Creepypastu.

Ano, její původní design furt mega žeru xD

Také nechápu, jak jsem mohla kdysi vytvořit postavu, ze které se stal jakýsi vraždící stroj. Je to postavené na hlavu, notak!

Každopádně jsem docela ráda, že se mi povedlo ze všech svých úložišť vycucat nejen první uveřejněný příběh, ale také i první pokus a tři další pokusy o přepsání. Well, zbytek komentáře uvidíte pod jednotlivými příběhy!

Neužijte si čtení (:'D), hezky se mnou zavzpomínejte a těšte se na nový příběh!

Izumi Nomoto

"A jde se!" vykřikla Izumi a skočila z útesu. Všichni zadrželi dech, byl slyšet jen její smích. Padala dolů a dolů.

"Asi to nebyl nejlepší nápad," problesklo jí hlavou, když se urychleně řítila na zem. V poslední chvíli se gumové lano zcela napnulo a vymrštilo ji zpátky. Ano. Bungee jumping. Izumi Nomoto ho milovala. Nikdo sice její vášeň pro adrenalinové a smrtelně nebezpečné sporty. nesdílel, ale taky je nezatracoval, za což byla Izumi hodně ráda.

Houpala se na laně. "Woohoo!" vykřikla a začala se smát. "Ještě jednou!"

Asistenti vytáhli Izumi nahoru a připravovali vše na další skok. Izumi přešla k druhému okraji mostu a rozeběhla se.

"Počkejte!" vykřikl jeden z asistentů, ale Izumi ho nevnímala. Skočila. Sakra, tady něco bude špatně. Neměla jsem skákat, proběhlo jí hlavou. Volný pád si užívala jen půl sekundy, což bylo několikrát míň, než byla zvyklá. Gumové lano ji vymrštilo tak, že se hlavou tvrdě praštila do konstrukce mostu. Zčernalo se jí před očima. Upadla do bezvědomí.

Kde to jsem? Jsem mrtvá? Hlavou se jí prohnaly nejdřív tyhle dvě slova. Nejradši by si za ně nafackovala. Tohle říká každý, a pak se objeví někde v nemocnici. Fajn, takže asi ležim někde na svým pokoji a kolem mě je pár lidí, kteří netrpělivě čekají, až otevřu oči. Hm, takovou laskavost jim neudělám. Chci ještě spát.

Izumi se nechtěně pohnula, což upoutalo pozornost někoho v místnosti. Hlas plný obav patřil její matce.

"Izumi! Izumi, zlatíčko, vstávej! Jsi vzhůru?"

Fajn, takže asi budu muset vstávat. Ach jo.

Otevřela oči.

"Ahoj mami," řekla. "Čau všichni."

"Měla jsem o tebe hroznou starost," řekla její matka, zatímco jí chytila obličej do rukou.

V tento okamžik jsem psaní vzdala a asi měsíc poté se mi povedlo jakž takž to přepsat a více rozvinout. Což bylo docela dobře, i přestože následující příběh pořádně nedává smysl. Alespoň je v něm více informací, nya :D

Heart Beat

Auto pomalu jelo po zaprášených cestách. Mladá albínka sledovala z okýnka ubíhající cestu a se sluchátkama na uších netrpělivě podupávala nohou. Jmenovala se Izumi, a podle spousty lidí nebyla zrovna podle norem. Začneme tím nejočividnějším, a to je její barva kůže a vlasů. Je to albínka. To znamená, že má poruchu tvorby melaninu, tzn. pigmentu. Díky tomu je její kůže opravdu světlá, až bílá, stejně jako její dlouhé vlasy.

S přivřenýma očima sledovala strom za stromem, kolem kterých projížděli. Její oči byly zvláštní, rozdíl by téměř nebyl poznatelný, ale ona to, stejně jako její rodina a přátelé, věděla. Jedno oko měla matně modrozelené, a druhé víc načervenalé. Nikdo by si toho normálně nevšiml, ale ona, prohlížejíc denně v zrcadle svou bílorůžovou kůži, to viděla. A líbilo se jí to tak. I když ten rozdíl nebyl skoro vůbec znatelný.

Na sobě měla světle modré triko a bílé džíny. Rodiče ji vezli tam, kam vždy hrozně chce jet. Rodiče jí plní sny.

Vozí ji na bungee jumping.

Jejím problémem není pouze albinismus, ale také závislost na adrenalinu. Opravdu silná závislost. Její rodiče byli dostatečně laskaví, aby jí pomáhali tuhle závislost jakkoliv ukojovat. Proto skákala z mostů do řek, vyzkoušela volný pád a teď ji podruhé vezou vyzkoušet její nejoblíbenější adrenalinový sport - bungee jumping.

Přijeli na místo. Izumi vyskočila z auta a přešla ke zkušeným lidem, zběhlým v oboru hazardních sportů, které její rodiče najali. Ti jí začali vysvětlovat, co musí a co nesmí dělat, i když si to stále pamatovala.

Měla skákat z útesu, kde už byla připravená bungeejumpingová kovová konstrukce, ze které má Izumi seskočit. Když Izumi vše nedočkavě bezmyšlenkovitě odkývala, začali jí navlékat do bezpečnostního postroje. Izumi na ně jen nedočkavě koukala. Když se ujistili, že vše pevně drží, kývli na ni, aby se připravila. Jenže Izumi byla příliš nedočkavá. Bez zaváhání seskočila dolů, a nevšimla si, že je lano nějakým nešťastným způsobem zamotané do takové hromady, že bude hodně těžké ho rozmotat.

Cítila tu svobodu, cítila tu volnost, když letěla...

Než to přišlo.

Zamotané lano bylo tak kvůli uzlu o asi polovinu zkrácené. Byl to opravdu, OPRAVDU velký uzel. Izumi to znenadání vymrštilo v naprosto špatném úhlu. Než stihla jakkoliv zareagovat, praštila se o monstrózní kovovou konstrukci do hlavy. Zatemnilo se jí před očima.

Probudila se až v nemocnici. Její matka seděla na židli vedle její postele.

"Izumi, zlatíčko, proboha jsi v pořádku?" zvedla se hned ze židle a chytila ji za ruku.

"Jo, mami, nic mi není," řekla otráveně, kvůli tomu, že tu všichni okolo seděli a nenechali ji v klidu se vzbudit. Na tohle byla Izumi docela háklivá.

"Žádné takové, slečno, něco ti je," řekl doktor, stojící taktéž vedle postele, tím vážným doktorským hlasem. Izumi na něj zvědavě pohlédla. "Víš, ošklivě ses při skákání poranila. Nejen, že ti hodně krvácelo do mozku, což jsme museli akutně zastavit, ale navíc jsme ti při ultrazvuku našli na srdci nádor. Naštěstí ten je možný odoperovat, takže tě zanedlouho ta operace čeká. Problémem je to, že po operaci bude nezbytné tvou činnost srdce neustále kontrolovat. Chvíle nepozornosti a tvé srdce může začít opravdu rychle pumpovat krev, takže může hrozit, že by se ti překrvil mozek."

Izumi vyděšeně zírala před sebe. Zhluboka dýchala. Najednou prostě tolik událostí... Zhluboka

se nadechla a pohlédla zpátky na doktora.

"Překrvení mozku? A není to trochu přehnané?"

"Bohužel není, už s tím mám nějaké zkušenosti, a věř mi, tohle přehnané není. Pár pacientů na

tohle doplatilo."

"A..." Izumi cítila šok. Prostě.. tohle se nemohlo stát zrova jí.. "To budu muset zůstat do konce

života na těchto zatracených pípajících přístrojích?" ukázala na přístroj pro elektrokardio graf, na

který byla připojená, pípající vedle její postele a ukazující opakující se křivku.

"Bohužel, jinou možnost asi nevidím," kývl doktor s předstíraným smutkem.

"Dobrá, tak... budu to muset překousnout," ukápla jí slzička. "Teď mě tu prosím nechte spát. A

zatáhněte ty žaluzie, hrozně to na mě svítí," přikryla se nemocniční přikrývkou a otočila se zády

ke své rodině a doktorovi, kteří po zatáhnutí žaluzií na její prosbu odešli z místnosti a zavřeli

dveře. Izumi nechala stékat svoje slzy po tvářích. Zhluboka dýchala a snažila se v téhle tmavé

místnosti znovu usnout.

Jenže nemohla. Za dveřmi slyšela nějakou vzrušenou debatu, mluvila její matka a otec na

doktora. Přes dveře se ozývaly jen zkreslené zvuky, ale i tak se z toho dalo něco vyslyšet.

"Tak to teda ne, to své dceři neudělám!" zvyšovala hlas její matka.

"Pokud chcete, aby ........ ........." zkresloval se hlas doktora do nesrozumitelného mumlání.

"Ale zatraceně je to nutné? Vždyť z ní bude ........ .....!" smutně naslouchala poněkud méně zkreslenému hlasu jejího otce.

"Nepřejete své dceři to nejlepší?"

"To ano, ale nepřejeme jí zrovna TOHLE!" byl tentokrát hlas jejího poněkud rozzuřeného otce moc dobře slyšet.

"Ale pokud to je ta nejlepší možnost.." ztišila její matka hlas.

"Tak ty s tímhle souhlasíš?" začal se její otec dohadovat pro změnu s její matkou.

"Ano, souhlasím. Sice to pro ni bude šok, ale bude to pro ni to nejlepší. Stále to pro ni bude lepší, než aby nemohla pořádně nic dělat."

"Ty ses akorát nechala ukecat! Jsi prostě ženská!"

"Poslouchej se někdy, Arthure! Jde tu o dobro naší dcery! To to chceš nechat jen tak?"

"Chci pro ni jenom to nejlepší, ale to neznamená, aby .... ......!" zkresloval se nadále otcův hlas.

"Prosím vás, nehádejte se tu," vložil se do toho doktor, "Ten zákrok nebude zas až tak dlouhý, a

nic rozsáhlého to taky nebude. A pro vaši dceru to bude nejlepší, a nej...." zanikal hlas doktora.

Její otec vyfoukl a nakonec donuceně souhlasil. "Dobrá. Ale pokud se něco zvrtne, bude to vaše

vina," uslyšela, jak hlasitě odkráčel.

"Myslíte, že je vhodné jí to říkat?" zeptala se ještě doktora její matka.

"Raději ne," řekl doktor a odcházel druhou stranou chodby. Kroky její matky se po minutě taky

vytratily. Zůstala tam jen Izumi sama, topící se v slzách, přesvědčena o tom, že jí chtějí usmrtit.

Snažila se s tím nějak vyrovnat, jelikož by bylo víceméně zbytečné odporovat.

"Takže oni mě chtějí zabít..." šeptala nahlas. "Tomu jsem nikdy nevěřila, že by se ke mě moji

vlastní rodiče takhle obrátili zády... Ale možná to bude lepší, než jen ležet napořád na přístrojích, to je pravda. Začínám mít trochu obavy, jaké to bude. Jestli teď usnu a pak se neprobudím...?"

Překvapilo ji, že to říkala sama sobě. Nahlas. Nikdy samomluvou netrpěla.

Pomalu přijímala svůj osud a po dvou hodinách převalování se konečně jakž takž usnula.

Vzbudilo ji ostré sluneční světlo, které se jí bolestivě zabodlo do očí.

"Zatraceně, to to nikdo nemůže nechat zatažený?" byla první věta, kterou ze sebe vypustila. Pak

si uvědomila, že je vzhůru, v té nemocnici, a okolo ní je pár lidí a doktor. Rodina a doktor. Přišli

se s ní rozloučit?

"Takže, slečno, dnes podstoupíte první operaci," řekl doktor.

"Ono jich bude víc?" vyjekla ihned, aniž by dala doktorovi šanci pokračovat ve větě.

"Uklidni se, mladá dámo. Ano, nebudeš mít jen jednu operaci. Potřebujeme jich víc. Později ti

to vysvětlíme."

Izumi projel záchvěv něčeho jako strachu. Hm. Žádné "později" nebude, co?

Jenom kývla. Doktor jí píchnul sedativa. Za chvíli usnula.

Probudila se s nepříjemnou bolestí po celém těle. Zamračila se, že někdo zase nechal

roztažené žaluzie, a pak pohlédla pod svoje tričko. Rýsovala se jí tam celkem velká jizva, silně

kontrastující s její albínskou kůží. Zjistila, že má všude plno hadiček a dalších věcí. Motala se jí

hlava. Byla malátná. Když se zhluboka nadechla, sakra to zabolelo. Po asi třech sekundách k ní

přiletěla sestřička.

"Nenene, tohle ani nedělejte! Jen si hezky lehněte a uklidněte se, ano? Zavolám doktora, že už

jste vzhůru," položila ji opatrně zpátky do postele. Izumi kývla. Jen tiše ležela.

Nebylo to zbytečné? Vyoperovali mi nádor, a teď mě asi co nevidět uspí. Navždy. K čemu to je?

K ničemu. Ještě moje tělo rozřežou a použijou na náhradní orgány. Hm.

Tyhle myšlenky jí vymizely až s příchodem doktora, který se s úsměvem posadil na její postel.

"Tuhle operaci si zvládla na jedničku," usmíval se. Falešný úsměv, problesklo Izumi zase hlavou.

"Musíme tě nechat pár dní odpočívat, a potom tě čeká další. Hodně se toho změní, ale to uvidíš

sama. Dobrá zpráva pro tebe bude, že s největší pravděpodobností už tyhle obrovské EKG

přístroje nebudeš potřebovat. Nech se překvapit," odešel od ní. Izumi nasupěně kývla.

Dalších několik dní ani nevnímala ubíhající čas, nebo že ji chodil někdo navštěvovat. Čekala na

svou smrt, jak sama sobě říkala. Byla naprosto mimo. Vše jí bylo ukradené. Dokud konečně

nepřišel doktor.

"Den tvé další operace nadešel, Izumi. Budu ti muset dát další sedativa," zvedal injekci. Izumi ho

nejdřív chtěla zastavit, ale potom si to rozmyslela. Ucítila mírně bolestivý vpich a po chvíli se jí

začaly klížit oči.

Pálilo to. Pálila ji tvář. Ale naprosto šíleně. To byla ta věc, která ji probudila. Tohle není smrt.

To je noční můra.

Její tvář byla jako v ohni. Nemohla kvůli jizvě na hrudi pořádně dýchat. Navíc asi někdo hodně

znásobil sluneční světlo, jelikož její citlivé albínské oči byly stejně jako tvář v jednom ohni. S víčkama téměř těsně u sebe se rozhlédla. Okolo ní stáli její rodiče, doktor, další, neznámý doktor a sestřička. Dívali se na ni. Izumi po tváři tekly slzy bolestí. Rukama přetrhla hadičky, které na nich měla připojené.

"Nedělej to!" vykřikla sestřička a zastavila tekutinu vytékající z hadičky. Živiny. Izumi se od ní odtáhla, a počkala, než se vrátí na místo, kde byla. Z jejího pohledu bylo jasné, že ty hadičky znovu napojit nechce. V žádném případě.

Pohladila svoje rozpálené tváře. Na dotek byly horké. Víc, než normálně. A její pravá tvář...

Jakoby měla mezi kůží a lícní kostí kov. Rozpálený kov, alespoň tak to cítila. Nemohla nechávat

déle otevřené oči. Schovala se pod přikrývku, a tím všechny okolo podivila víc, než když ze sebe jenom vyrážela různé hekavé zvuky, protože to bolelo.

"Izumi?" ozval se hlas její matky. "Jsi v pořádku?"

"Zatáhněte ty žaluzie!" vyštěkla Izumi zpoza peřiny, hladící si rozpálené tváře.

Po sekundě nebo dvou se ozval zvuk zatahování žaluzií. Izumi poodkryla peřinu. Pořád bylo to světlo až moc, ale musela to vydržet.

"Co se stalo?" vykřikla stejným tónem, jako větu předtím, snažíc se snést veškerou bolest.

Měli ji zabít.. Zabít.. Ale oni jí něco udělali...něco jinýho...

"Naoperovali jsme ti EKG do těla. Zní to šíleně, já vím, ale byla to nejlepší možnost. Teď máš

možnost kontrolovat svůj srdeční rytmus, aniž by jsi byla napojená na nějakém velkém přístroji.

Ale objevily se nám menší komplikace, začala ses nám na sále probouzet, proto jsme ti museli

zvýšit sedativa. Tvoje tělo ale není pro tyhle sedativa stavěno, vyvolalo to nějakou zatím dost

neznámou chemickou reakci. Vůbec tomu nerozumím, ale jedno oko máš červené..."

"To oko je červený odjakživa," opravila ho Izumi.

"Dobrá, ale nevzpomínám si, že bych ho viděl až takhle červené. A pak tu je něco dalšího. O

čemž nemáme sebemenší potuchy, jak se to stalo, nebo co se stalo. Máš rudočerný pramen

vlasů. Nikdo v tvém pokoji nikoho, kdo by to mohl udělat, neviděl. Kamery nic neříkají, přes den

jsi měla vlasy všechny bílé, ale po noci jsi najednou měla tenhle pruh. Nikdo o ničem neví, a nic

tu není k vidění, DNA tvých vlasů bylo odesláno do laborek a čeká se na výsledky. Nikdy se tu

nic takového nestalo."

Když si doktor všiml jejího zamračeně podiveného pohledu, rozhodl se jí konečně podat zrcadlo.

"Radši se na sebe podívej sama," dodal.

Zvuk tříštěného skla.

Izumi vyděšeně odhodila zrcadlo na zem, a to se rozbilo na několik kousků.

"Tohle.. Nejsem já.. " zachraptěla.

Choulila se v klubíčku, objímala svoje kolena. Třásla se, vyděšená z toho, co právě viděla.

Na její rozpálené tváři běhal červený elektrokardiograf. Zabudovaný pod kůží. Její oči nikdy nebyly až takhle rozdílné. Jedno opravdu červené a druhé sytě zelenomodré.

A její vlasy. Dřív byly jen bílé. Teď měla navíc červenou patku, která ke konečkům černala.

Jedna jediná otázka.

What?

Nejvíc ji ale asi znepokojovala ta stále hořící tvář, jejíž bolest přes své vyděšení nevnímala.

Měla teď pod kůží zářící graf, který silně prosvítal. Už z ní pomalu přestával být člověk...

Jen matně vnímala, co jí říkal doktor dodatečně.

"Graf je napojený přímo na tvé srdce, kdykoliv se něco stane, hned to víš. A kdyby něco, neprodleně volej záchranku..."

Izumi zalehla zpátky. Tohle byl pro ni šok. Pomalu zase usnula. Vděčně zavřela oči a doufala, že se neprobudí, že tohle byl sen. Že ji zabili, jak řekli.

Pak jí to ale došlo. Nemluvili o tom, že ji zabijí. Ale že jí naoperují graf.

Udělali z ní zrůdu. Dostala se do rukou šílených doktorů. Udělali z ní kyborga.

Proč? Proč nemůže žít normální život, jako ostatní?

Poté se myšlenky vytratily už úplně. Usnula.

Noc. Chladná noc. A Izumi se probudila.

Uklízečka neuklidila všechny střepy, proletělo jí hlavou, když se posadila na postel a všimla si docela velkého střepu z rozbitého zrcadla na zemi. Vzala ho a chvíli se na sebe dívala.

Sledovala na své tváři svůj srdeční rytmus. Za všechno můžou oni, oni z ní udělaly toto...

Zaslouží si smrt.

Její srdce se zrychlilo.

To ne, smrt ne. Nechám je být.

Srdce začalo bít pomaleji, jako předtím.

Izumi se zvedla z postele a zavrávorala. Postavila se na své nohy a vrávoravě chodila po místnosti, hadičky odpojené.

Když si po chvíli zvykla, že už jen neleží, ale používá končetiny, tiše otevřela dveře z pokoje a vyšla na tichou, temnou chodbu. Bosá kráčela od dveří ke dveřím, nevěděla, proč. Cosi ji nutilo, aby něco hledala.

Došla ke schodům a vyšla po nich nahoru. Začala zase chodit ode dveří ke dveřím, tiše do nich nahlížela. V jedněch dveřích se zarazila. Hodně ji překvapilo, že jsou dveře na sál otevřené. Koukala se dovnitř, váhala, jestli má vstoupit dovnitř.

Najednou zaslechla z chodby zvuk. Hlasité kroky. Lekla se a vklouzla na sál, tiše za sebou zavřela dveře.

Rozhlédla se po místnosti, kam by se mohla schovat.

Pod lůžko?

Asi ne.

Možná pod stůl.

Hele, tohle je paralyzér!

Izumi se podívala na stůl a našla na něm něco, co dost připomínalo elektrický paralyzér. Jenže tohle bylo něco silnějšího. Taková přenosná elektronická krabička, která když se zapne, může člověka zabít, anebo mu obnovit srdeční funkci, jak to ona sama nazvala. Vzala si ji do ruky. Vešla se tak akorát do kapsy.

Pak si Izumi všimla na stole něčeho dalšího. Nějaká lejstra. Podívala se na ně.

Byly to spisy o ní..

A nikde tam nebylo, že by měla na srdci nádor.

K tomu všemu se začaly otevírat dveře. Izumi nečekala ani chvíli a schovala se pod lůžko, papíry v jedné ruce, paralyzér v druhé.

Její nemocniční pyžamo bude vypadat dost špinavě. Navíc pod lůžkem byl jenom prach. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili dva doktoři. Ti, kteří u ní byli, když se vzbudila. Jeden se posadil na židli a druhý na lůžko.

"Jsi spokojen?" zeptal se jeden z nich.

"Naprosto," odvětil druhý. "Slečna Nomoto zvládla operaci na jedničku. A skvěle jsme všechny oblbli tím, že má nádor. Hehehe. Skvěle jsme to zamaskovali, Carle."

"A k čemu ti to proboha je?" zeptal se Carl.

"Potřeboval jsem si ověřit, jestli to funguje. Ale nějak nenápadně. Izumi a jejím rodičům jsem úspěšně nakecal, že má nádor, a tímpádem jsem k tomu získal geniální důvod."

Dostala jsem se do rukou šílených experimentátorů...

"Víš, jak jsi ji ohrozil?? Její tělo je alergické na sedativa, která jsi jí podával. Mohlo to vážně narušit její psychiku."

"To, jak alergické její tělo je, není můj problém," odfrknul si doktor.

Izumi se naštvala. Jen tak z rozmaru si z ní udělal jeden doktor, nebo spíš dva, kyborga.

Vylezla zpoza postele, z druhé strany, než byli doktoři. Zapnula paralyzér. Na nejvyšší výkon. Než by kdokoliv stihl něco udělat, dotkla se s ním doktora sedícího na lůžku. Začal se zmítat v elektrickém šoku, a po chvíli padnul k zemi, jeho srdce začalo přestávat fungovat. Přeskočila postel a přiblížila se k druhému doktorovi, který vlastně mohl za všechno. Tváří v tvář na sebe hleděli.

"Zaplatíš za všechno," usmála se a snížila paralyzér na nejnižší výkon. Dotkla se ho s ním. Bolelo ho to, ale ne tak, že by omdlel. Pomalu elektrickou sílu zvyšovala. S úsměvem sledovala, jak nemůže nic dělat.

Trvalo to dlouho, než omdlel. Dlouhá mučivá bolest. Nezemřel. Do té doby, než si vzala Izumi skalpel a rozřízla mu hrudník. Poté různými nástroji odřízla jeho hrudní kost. Vytáhla mu srdce a nechala ho vykrvácet. Se srdcem v ruce vyšla z operačního sálu.

***

Otevřely se dveře. Do místnosti vstoupila dívka s bílými vlasy. Zářivý rudý graf srdce jí běhal po tváři. Dřív, než stihl kdokoliv cokoli udělat, projel každým v místnosti sakra silný elektrický šok. Všichni byli mrtví. Všichni skončili bez svého srdce. V hrudi měli vložené srdce někoho jiného. Dívka odešla a pokračovala v dalším pokoji.

Takhle přišli o život všichni v nemocnici.

***

Zazvonil telefon. Neznámé číslo. Arthur ho zvedl.

"Haló? Jste tam? Prosím, pomožte mi! Jsem uvězněný v nemocnici! Řádí tu šílený vrah!" vykřikla osoba v telefonu. Po chvíli ten muž, což bylo podle hrubosti hlasu poznat, trošku ztišil.

"Je tady, je tady.. zavolejte policii, prosím! Pane Arthure, to jsem já, Michael! Váš kolega! Zachraňte mi život!"

Otec Izumi, stojící u telefonu, vyděšeně stál. Jeho kolega... cože? Nemá uložené Michaelovo číslo?

Z telefonu se ozval výkřik a potom tiché zašeptání.

"Proč už neslyším tvé srdce?"

Poté bouchntí dveří. A pak ticho.

Jeho dcera...

Dcera, s japonským jménem kvůli jeho matce...

Bude také obětí toho vraha?

***

Izumi se po vyvraždění nemocnice začala nudit. Krev byla všude, na zdích, ve výtahu, na chodbě...

Její rodiče.. doma... ti, kteří dovolili doktorům udělat z ní tohle..

Rozeběhla se. Cestu domů si pamatovala nazpaměť. Přestávala vnímat ustávající bolest na tváři a hrudi. Doběhla domů. Rozrazila dveře. Nic ji nemohlo zastavit. První, ke komu přišla, byl její otec, stále stojící u telefonu.

"Ahoj tati," řekla.

"Izumi! Ty jsi v pořádku!" objal ji. Izumi zapnula paralyzér a pustila do něj slabý elektrický šok. Spadnul z ní. Na zem.

Izumi do něj teď pustila plný šok. Zemřel.

Pohlédla na jeho vyděšenÿ mrtvý výraz a zachechtala se. Tiše přešla do ložnice, kde spala její matka. Ani nestačila vykřiknout. S pomocí elektrického šoku z ní rychle vyprchal život. Izumi se posadila vedle jejího umírajícího těla.

"Co jsem to udělala..." začaly jí po tváři stékat slzy. Dům byl prázdný. Seděla ve špinavém krvavém nemocničním pyžamu na zemi vedle mrtvé matky. Bylo toho na ni teď trochu moc. Zhluboka dýchala. Její tvář stále pálila. Ale ne tolik.

Po půl hodině se zvedla. Nemohla uvěřit, že tu seděla tak dlouho. Převlékla se do bílých džín a světle modrého tílka. Začala procházet domem. Bylo tu ticho. V celém městě bylo ticho. Nikdo nestihl nikoho zavolat. Vše se zjistí až zítra ráno. Ale to už tady Izumi nebude.

Izumi vzala svůj paralyzér a vyšla z domu, dvě mrtvoly nechala za sebou. Zamířila na druhý konec města, a cestou zabila všechny, kdo se jí dostali do zorného pole. Sem tam popřemýšlela, proč vlastně zabíjela. Nejdřív kvůli tomu, že z ní doktoři udělali to, co je. Pak se jí to ale nějak zalíbilo.

A nemohla ta sedativa udělat něco s její psychikou, jak doktor říkal?

Izumi zatřásla hlavou. Její vlasy vlály v mírném větru. Graf na její tváři jí červeně svítil do jejího zelenomodrého oka. Druhé, červené oko, napůl splývalo s červenočernou ofinou. Na tváři si jí hrál veselý psychopatický úsměv.

Nikdy s ní nebylo všechno v pořádku.

Ale teď je vše takové, jaké má.

Izumi se její nová podoba začínala líbit.

Vzhledově, i vnitřně.

Jen ji sakra zajímalo, jak přišla k barvě té ofiny.

"Proč už neslyším tvé srdce? Proč už neslyším tvé srdce bít? Why can't I hear your heart beat?"

Heart Beat, Heart Beat, opakovala si Izumi v hlavě. Přemýšlela, co je skutečně zač.

"Jsem Heart Beat.

Izumi Nomoto. Heart Beat."

Pro upřesnění, co přesně se v příběhu stalo, jsem vytvořila dodatek, "Izumi's Diary", který následuje...

Izumi's Diary

Datum: 12. 6., čas 15:12

Co to do prdele... Well, takže z mého bungee jumpingu jsem jela rovnou do nemocnice. Co se stalo? Já ti řeknu, co se stalo, rozbila jsem si kurva asi hlavu. Bolelo to... Byl to nejlepší zážitek mého života, ale nevím, zda ta bolest za to stála...

Teďka si ležím v nemocnici a vyčkávám si tu po operaci na výsledky. Za chvíli se sem přiřítí rodiče, jak na tom jsem. Oh, wait, asi něco slyším...

Datum: 13. 6., čas 23:30

Krása. Rodiče o mě mluvili, a přestože jsem vůbec neslyšela dobře, tak mám příšernej pocit. Jako... máma že se prý nechala ukecat a že to pro mě bude lepší, abych se netrápila, táta hysterčí a mě nechávají, abych to slyšela. Bojím se, že by mě chtěli uspat navždycky...

Takže, proč jsem začala psát do tohohle deníčku? Koupili mi ho po operaci, a já... dávám si předsevzetí, že do něj budu psát všechno, co se mi stane, jelikož mám takovej pocit, že občas dělám něco a pak mi ani nedojde, že jsem to udělala...

14. 6., 0:49

Musím jít ven. Na vzduch.

Datum: 14. 6., čas 8:22

Tak ale počkat... já šla někam ven...?

Každopádně mi našli nádor na srdci a musím jít na operaci, ze které se nejspíš neproberu. Trochu se bojím, jak to bude, přeci jenom na tom značně závisí můj život...

Datum: 14. 6., čas 12:33

Operace se mi nenávratně blíží a každá promrhaná minuta je mučení. Schoulená na posteli si prohlížím své porcelánově bílé ruce s jako vždy odřenými klouby, své bělavě zlaté vlasy... Počkat, je tam vážně něco... zlatého? Mě teda přijdou ty vlasy jenom bílý...

Koušu se do kloubů na prstech. To, že červenají mnohem rychleji a že je to mnohem výraznější, než u normálních lidí, mě nezajímá. Jáá se nudím, já chci žít tak, jak žít mám!

Datum: 14. 6., čas 17:50

Nevím, co do deníku psát... moje operace se blíží a jestli se od té doby neozvu, tak mám holt smůlu. Ale plně doufám v to, že se ozvu...

Datum: 17. 6., čas 3:09

Mám to. Jsem naživu, a vypnuli mi kameru v pokoji. Spíš jsem ji vypnula já. Jak? Hehe, to je dobrá otázka. Už jsem někdy řekla, co všechno se mi povedlo ukrást? A co všechno se hodí? Well, super, takže... Co teď. Mám těžkou hlavu a jedna moje tvář je těžší, než druhá, ale js jsem zaměřená jen na jedno. Dojít si tam, do koupelny.