"Tvorba dávnověků" je neuspořádaně uspořádaná hromádka několika příběhů, které jsem psala v dřívějších dobách a s radostí si je znovu pročítám a poučuji se ze svých chyb.
Tak je prosím, neberte nějak vážně.
Dalo mi dost práce vůbec sebrat odvahu a publikovat je veřejně... :D A přeji vám hodně štěstí v poučování se z mých chyb z dřívějška! ^^
Kapitola 1. "Jak se to stalo"
"To je tak málo hodin?" vypustila tiše Maiya, když pohlédla na hodinky. No tak fajn, usmála se vesele a došla si do své místnosti. Pokud je třičtvrtě na pět, tak mám ještě dost času. Super! Můžu si zatím připravit věci.
Maiya Meo si nedávno sehnala brigádu v podniku Freddy's Fazbear's Pizza. Dělala tam přes den číšnici, a většina lidí si ji tam oblíbila. Maiya měla svou práci ráda. Začínala každý den kolem druhé hodiny, když jí končila škola, a odcházela z podniku spolu se všemi ostatními zaměstnanci v pět hodin večer. Vždy se tam zamklo, a o půlnoci tam pak měl přijít noční hlídač.
Maiya milovala svou práci. Co by se na ní dalo taky nenávidět? Možná ti roboti...
Maiya slyšela o těch drbech, že roboti v noci ožívají a tak... jo, možná vypadali celkem znepokojivě, ale nic víc. I tak si ale zahrála tu hru Five Nights At Freddy's. Občas kvůli tomu o tom začínala pátrat. Kdykoliv se ale na to chtěla někoho zeptat, tak rychle změnil téma, nebo řekl jen, že neví. Asi se tam o tom nemělo moc mluvit. Bůh ví.
Maiya přešla do své místnosti, kde měla oblečení a svoje soukromé věci. Znovu zkontrolovala hodinky. Za čtvrt hoďky pět, super! Mám před zavíračkou plno času.
Začala se převlékat do svého oblečení, přešla k zrcadlu a lehce si přejela řasenkou řasy, roztomile lemující její modré oči. Potom vytáhla ze své kabelky rtěnku a nabarvila si jí rty. Den přeci ještě neskončil, tak chci vypadat taky k světu, zasmála se. Chytla si pramínek svých růžových vlasů a chvíli si s ním pohrávala.
Přišlo jí, že je venku nějak moc velké ticho. Počkat, zamyslela se. Snad...
Vyběhla ze své místnosti. Ten hluk... Snad to nebyly...
Pizzerie byla prázdná. Maiya pohlédla na své hodinky. Pořád bylo tři čtvrtě? Ne, to by tu ještě musel někdo být. Nebo... Pohlédla na velké hodiny v místnosti. A sakra. Bylo 17:10. Musely se jí fakt zaseknout hodinky zrovna teď a tady? To snad ne. Někdo zamknul dveře a ona klíč rozhodně nemá. Začala zběsile bouchat pěstmi do hlavních dveří a křičela: "Pomoc! Pusťte mě ven!" Nebylo to ale platné. Nikdo ji neslyšel.
Tak klídek, Maiyo, řekla si. Musíš se uklidnit. Nic se nestalo, jen jsi zavřená na nějakých pár hodin v úplně prázdné pizzerce. Kolik lidí o tomhletom sní? Takže žádnou paniku.
Zvedla si trochu náladu. Heh, dobře. Až přijde noční hlídač, určitě tě pustí. Nebudeš tu prožívat to celonoční peklo spolu s ním.
Maiye došlo, že začíná mít trochu velký strach z těch robotů. Co když ožijí teď a pokusí se ji zabít?
Snaha o zklidnění teď najednou zase šla stranou.
"Pomooc!" začala znovu bouchat do dveří. "Pusťte mě odsud!" ječela.
Najednou ucítila na rameni něčí ruku. Ta ruka... nepůsobila lidsky. Maiya čekala to nejhorší...
Kapitola 2. "Seznámení"
"Proč tolik vyvádíš?" ozval se jí za zády vcelku příjemný hlas. Maiya se otočila na tu osobu, která mluvila. Byl to kluk, ne o moc starší, než Maiya, typovala mu tak sedmnáct. Mile se na ni usmál. Maiya si oddechla. Někdo tu je, super, tak ji buďto pustí, nebo to tady s ní vydrží, než hlídač přijde. Přestala tolik vyvádět, teď jen stála a dívala se na něj. Měl kaštanově hnědé vlasy a stejně barevné i oči. To bylo tak všechno, co by se na něm dalo popsat slovem "normální". Na hlavě měl malá, hnědá, kulatá ouška, a mezi nimi nakřivo posazený černý klobouček. Oblečený byl do hnědého saka a na krku měl připnutého černého motýlka. V ruce, kterou nedržel Maiyino rameno, měl černý mikrofon. Maiye až náramně připomínal Freddyho.
"Kdo jsi a co tu děláš?" zeptala se Maiya, a snažila se, aby v jejím hlase nebyl slyšet strach.
"Já? Mě většina lidí říká Freddy, Freddy Fazbear, no, a co tu dělám? No, to je snad jasné, já tady bavím přes den ty děcka, však to znáš. A kdo jsi ty? Nějaký nový, "večerní" hlídač?"
Maiye najednou přejel mráz po zádech.
"Coo? Cože? Ne, já jsem se tady jaksi zapoměla... a zamkli mě..."
"Aha, takže ses tu zapoměla, no. Kdybys byla večerní hlídač, mohla být zábava."
"To existuje?"
Chlapec se pomalu otočil a odcházel pryč.
"Ne, ale mohlo by," otočil ještě za ní hlavu. Zdálo se, že ho něco zklamalo.
"Počkej, kam jdeš? A vlastně, kdo teda jsi?"
"Už jsem ti řekl, že jsem Freddy," zastavil se a pohlédl na ni.
"Freddy... jako ten robot?" Maiyu nenapadla jiná možnost.
"Ano, přesně tak. Chytrá holka."
"Tak teď to trochu nechápu. Ty... Jsi... Ten robot... Freddy? Nebo jak?"
"Vypadá to, že máš mezery. Dobře, já ti s tím rád pomůžu. Pojď, mohli bychom si na to někam sednout."
Freddy ji zavedl do jedné z místností, a tam si spolu sedli. Freddy se dal hned do řeči.
"Vůbec nevím, jak se to děje, ale my všichni roboti tady se po páté hodině, po zavíračce, měníme do "lidské" podoby, a před půlnocí zase zpátky do robotů. Po půlnoci se z nás stanou krvežíznivá monstra, a v šest hodin ráno jsme zase ti normální roboti..."
"Ono vás je víc?" skočila mu Maiya do řeči.
"No, jo. Vlastně všichni, co v noci vraždí, se 'přeměňují' do lidské podoby. Takže i ti staří a nefunkční. Asi by tě zajímalo, jak k tomu dochází. Jednoduše... vylezeme ze svého robota. Do té doby jsme uvnitř, ale nevíme o tom, že uvnitř jsme. Do té doby jsme roboti."
"Jak jste se do těch robotů dostali?"
"To je záhada, kterou ani my nevíme. Ono k tomuhle časovému období, od pěti do půlnoci, se váže nespočet otázek, na které asi odpovědi nejsou. Třeba proč tu není hlídač? Jsme fakt živí nebo jen roboti ukrytí v robotech?"
"O tomhle jsem tu nikdy neslyšela..."
"Ani jsi nemohla. Teď jsi tady první osoba, která to ví. Hned po tom, kdo nás sestrojil."
"Aha." Na Maiyu to byl obrovský příval informací. Kdyby se šla zeptat za tím autorem robotů, mohla by to zjistit. Ale Freddy na otázku typu "Kdo vás sestrojil?" odpovídal jen prosté "Nevím". Maiya se opřela o židli a podívala se do stropu. Začínalo se tu stmívat.
"Takže," vydechla, "kolik vás tu je?"
"Já, mí bráchové, dvojčata Chica a Chica, Bonnie a Bonnie, pak Foxy, Mangle, Marionette a BB."
"Počkej," odtrhla Mayia oči od stropu. "BB?"
"Ballon Boy."
"Jo tenhleten, aha," usmála se. "A ty máš bráchy?"
"Samo!" usmál se. "Freddyho a Golden Freddyho. Já jsem ten Toy Freddy, ale tos doufám pochopila."
"Jo, jasně. A všichni... ožíváte?"
"No jasan! A nevěřila bys, jakou tady zažijem psinu. Hlavně pak teda s hlídačem..."
Freddy mluvil mnohem více uvolněně, než zezačátku. No, tak tohle bude zábava. Už mám trochu nahnáno, přiznala si Maiya.
Kapitola 3. "Za oponou"
"Hele... Maiyo... Nechceš jít za ostatníma?" zeptal se jí Freddy, když se zvedal ze židle. Při pomyšlení na to, že by se ocitla v místě, kde je plno někoho, jako je Freddy, v ní zamrazilo.
"Ty víš, jak se jmenuju?" zeptala se s nadměrným klidem.
"Tak... pořád jsem to já, žejo, ten robot stojící na ShowStage v týhle pizzošce, takže ledacos zaslechnu. To už snad chápeš, ne?"
"Jo... jo, jasně," kývla.
"Tak jdem teda za ostatníma?"
Maiya zaváhala. Přeci jen... No tak jo, stejně nemůže dělat nic jiného, tak proč ne. Freddy vykročil, Maiya ho následovala. Došli k ShowStage, kde najednou stálo plno lidí... v převlecích. Museli to být oni, roboti. Dvě Chicy, jedna starší a jedna mladší, vypadaly jako dvojčata. Pak Toy Bonnie, roztomilá modrovlasá holka, se svým bratrem Bonniem, vytáhlým chlapcem s fialovými vlasy. Pak tam stál rudovlasý chlapec, jistě to byl Foxy. Vedle něj se usmívala Mangle. O zeď se opíral Freddy, bratr Toy Freddyho, a mluvil s Golden Freddym. Poslední, kdo tam byl, byl Ballon Boy, malý chlapec se sladkým úsměvem. Všichni byli tak... normální. Maiye přišlo, že vůbec nejsou děsiví, ale milí a přátelští jako ostatní lidé, co znala.
Přišlo jí, že tam někdo chybí. Vůbec ale neměla ponětí, kdo to mohl být.
Toy Freddy si odkašlal.
"Dobrej večer všichni! Chtěl bych vám říct, že se tady v pizzerii zatoulala jedna dívka, chci, abychom se jí tu všichni představili. Jmenuje se Maiya. Z fleku by tu mohla být večerním hlídačem."
Všichni se na ni otočili. Maiya jen stála na ShowStage, nevěděla, co dělat. Bylo ticho. Až moc velké ticho. Najednou k ní přiběhla Toy Chica.
"Ahojky! Počkej počkej, jako fakt večerní hlídač? No to by bylo super!" usmívala se široce.
"N-ne, to ne, já tu jen omylem zůstala po zavíračce," začervenala se Maiya provinile.
"Ale mohla bys! Co myslíš? Bylo by fajn dělat večerního hlídače!"
Zpoza Toy Chicy se vynořila její starší sestra.
"Večerní hlídač tu kdysi byl. Kdysi dávno. Ztratil se. Nevíme, kde je. Byl první a také doposud poslední. Řekl mi, že znal toho, kdo stvořil nás. Roboty. Na jméno si nevzpomenu, ale bavili jsme se s ním. Hodně. Bohužel to bylo ve staré pizzerii, teď jsme přesunutí sem a navíc nás pro dětskou zábavu nahradili ti novější. Ale to je jedno. Pokud ti aktuální majitel pizzerie dovolí být večerní hlídač, bude to super," usmívala se Chica, která se před chvílí vynořila za Toy Chicou.
Maiya jen kývla. Majitel pizzerie je dost přísný, s největší pravděpodobností nic nedovolí.
"Co-co budeme dělat teď?" zeptala se. Fíha, najednou toho na ni bylo docela dost. To se jí nestává.
Se smíchem k nim přišel Foxy, chlapec s dlouhými červenými vlasy a v takovém tom starodávně vypadajícím pirátském obleku, na kterém měl pár velkých škrábanců, vypadalo to, jako by mu byly vidět žebra. Kovová žebra. Povedený cosplay, přemýšlela Maiya.
"No to néé, bylto snad néé," popadal se Foxy za břicho. Freddy se na něj nechápavě podíval. Jeho bratr Toy Freddy to nevydržel a zeptal se.
"Co se sakra děje? Co je tu tak vtipnýho?"
Foxy se musel hodně uklidňovat, aby přes ten smích vůbec dokázal něco říct.
"M-M-M-Marionette!" vyprskl. "On je pořád zavřenej!"
Toy Freddy vykulil oči a spadla mu čelist v nevinném úsměvu.
"No sakra... ten nás přizabije!" vypust ze sebe smíchy. Celý sál zaplnil smích. Jediný, kdo se nesmál, byl chlapec v pruhovaném, červenomodrém oblečení se stejnobarevnou čepicí na kaštanových vlasech. I když jako robot přes den připomínal spíš malého kluka, o kterém by se dalo říct, že by mu mohlo být tak devět, vypadal teď normálně na 15, stejně jako ostatní. Nebo spíš na trochu míň. Byl to Balloon Boy. Marionettův nejlepší přítel. Zavolal je všechny, aby mu pomohli. Maiya byla trochu mimo, musela se Balloon Boye zeptat, co to vlastně má znamenat.
"Takže... víš dobře, že Marionette je přes den uvnitř té krabice v Prize Corner," začal cestou Balloon Boy vysvětlovat, "a nemůže se sám dostat ven. Vždycky mu musíme pomoct. A když nic neuděláme, trochu ho to naštve. Jednou nás naštval, tak jsme ho tam celou tu dobu nechali. Pak nechtěl další večer vůbec vylézt. Urazilo ho to. A myslím si, že se i teď bude poněkud zlobit."
Maiya kývala hlavou. Snažila se to všechno pochopit. Spolu všichni došli do Prize Corner. Z té bedny se ozýval celkem milý, příjemný, ale poněkud navztekaný hlas.
"Héj! Haló! Kde jste? Pusťte mě ven! Noták, neblbněte! Pomožte mi!"
Balloon Boy přešel ke kovové krabici a odjistil víko, které Marionette, doposud zavřený uvnitř, prudce otevřel. Vykoukla jeho hlava.
Měl čistě černé vlasy a na tváři masku. Říkalo se mu různě, Marionette, Puppet, The Mask atd. Tady mu ale všichni říkali Marionette.
"Díky," kývnul na Balloon Boye. Pak se rozhlédl okolo sebe, a hned Maiyu zaregistroval. Zvedl se a vylezl z krabice.
"Kdo to je?" podíval se na ni.
Toy Chica mu s radostí vše vysvětlila. Marionette jen kýval hlavou v souhlas. Když Toy Chica skončila, pohlédl na Maiyu.
"Rádi tě tu přivítáme!" řekl.
"No... k-kdyby to ma-jitel do-dovolil, tak klid-ně," začala Maiya koktat. Překvapilo ji to.
Na Maiyném levém rameni zastudila něčí ruka. Patřila usměvavé Mangle s jedním okem černým s bílou duhovkou, což Maiya pokládala za barevnou čočku, a které zpoza zad vykukovala hlava endo-skeletona. Že by... si ho Mangle vzala z jejího robota? Nebo tak nějak?
"Ale to nebude vadit, kdyby to nedovolil," řekla klidně. "To, že tu jsi, je náhodička. Co kdyby se tyhle "náhodičky" stávaly častějc?"
"P-počkej, ty chceš, abych se sem... něco jako vloupávala nebo co?" vytřeštila Maiya oči.
"Vždyť tu nic neukradneš! To není vloupání! Jen tu tajně budeš, a pak to tu opustíš ve stejném stavu, v jakém to tu bylo!" snažila se ji Mangle přesvědčit.
"No když myslíš," pokrčila Maiya s úsměvem ramena.
Toy Freddy si celou situaci měřil pohledem. Takže Maiya bude "večerní hlídač", o kterém majitel nebude vědět. Jej, tady to bude ještě zajímavý.
Maiya odešla spolu s Chicou, Toy Chicou, Toy Bonnie a Mangle do Kid's Cove.
"Maiyo! Vyzkoušej si tohle!" nasadila Mangle Maiye právě vyrobená růžová kočičí ouška. Chica jí podala růžový kočičí ocásek. Když si to Maiya na sebe vzala, holky vypískly radostí.
"Ty jsi roztomilá!" nefalšovaně se usmívala Toy Bonnie.
"Ty bys mohla být další robot!" usmála se Chica.
"JO! Třeba Maiya the Kitten!" začala se smát Mangle.
"Holky, já si radši ponechám svůj nerobotický život," zasmála se Maiya. Všech pět lehlo smíchy.
Když se přestaly smát, Toy Bonnie ještě někde vyhrabala nějaké ladící oblečení. Bílou košili, přes to vestičku z růžové džínoviny, růžovou sukničku a stejně barevné balerínky. Maiya si zašla do kouta a převlékla se. S ouškama, ocáskem a celá v růžovém vypadala naprosto nádherně. Nemusela být robot na to, aby jí říkali Maiya the Kitten
Holky z Maiyného vzhledu šílely radostí. Hrozně rády takhle někoho oblékaly. Spolu vyšly z Kid's Cove ke Show Stage, kde na ně čekali všichni ostatní. Když viděli Maiyu, hned jí chválili oblečení.
Maiya byla šťastná. Tady byla zábava.
Která se měla teprve rozproudit.
Když nad tím přemýšlela...
Přes den vidí lidé roboty jen jako poněkud děsivou hračku pro děti.
Přes noc je vidí noční hlídač jako svou největší noční můru.
Ona ale má šanci nahlédnout za oponu.
Vidět věci tak, jak je ostatní nemají šanci vidět.
Kapitola 4. "Co jsou zač?"
Maiya si na prsty namotávala pramínky růžových vlasů. Přemýšlela, co dělat. V hlavě jí bouřila válka otázek a nápadů, jenže nic nechtělo na povrch. Většina myšlenek se točila okolo toho, proč jsou roboti teď takoví, a jestli to jsou vážně lidští roboti, nebo skuteční lidé.
Ale skutečným lidem se moc nepodobali. Jejich doteky byly sice měkké jako lidská kůže, ale chladné jako kov. Navíc...
Ta díra ve Foxym je fakt díra? Skutečná díra?
Nepohnul se teď endo-skeleton u Mangle?
Je to její prázdné oko skutečně prázdné?
A ty jejich skelné pohledy...
Ne, když se nad tím Maiya zamyslela, tak to asi lidé nebyli.
"Pojď!" vytrhla ji z přemýšlení Toy Bonnie, vzala ji za ruku a dotáhla doprostřed ShowStage, kde hrála hudba.
Animals od Martina Garrixe.
Kde k téhle moderní hudbě přišli?
Maiya čekala, že by uslyšela něco staršího a klidnějšího, a ne že se animatronici takhle rozjedou.
"To to tady takovýhle bejvá vždycky?" nemusela ani přeřvávat hudbu, jelikož byla docela potichu. Toy Bonnie, které byla otázka směřována, kývla.
"Vždycky! A ani nevíš, kolik srandy tady zažijem!"
Maiya se celkem rebelsky usmála a přidala se ke všem ostatním, hýbajícím se do rytmu hudby.
Po asi půlhodině ji to přestalo tak nějak bavit. Přešla přes místnost k bavícímu se Marionettovi.
"Ahoj. Hele, nevím, jestli to budeš vědět ty, ale hrozně mě zajímá, proč se tu po páté hodině děje toto. Je to zvláštní, a mě to hrozně zajímá," naklonila roztomila hlavu, takže její ouška přepadávaly na jednu stranu.
"Ptáš se toho správného," kývl Marionette. "Já to víceméně vím. A rád ti to povím. Ale asi bude nejlepší jít někam, kde nás tahle hudba nebude tolik rušit. Co takhle do kanceláře hlídače?"
Maiya pokrčila rameny a kývla. Víceméně jí bylo jedno, kam půjde, ale i tak jí kancelář nočního hlídače naháněla strach. I když k tomu ani nebyl důvod.
Posadila se na židli nočního hlídače a Marionette, s maskou stále na tváři, si přitáhl svoji židli z jedné Party Room. Posadil se na ni hned před stůl, naproti Maiye, zaclánějící jí před hlavním vchodem do kanceláře. Maiyou při usedání na židli projel zvláštní, děsivý pocit. Asi takový, jaký zažívají všichni noční hlídači.
"A proč jsi chtěl zrovna sem?" zeptala se Maiya.
"Nemám ostatním animatronikům říkat, co se s náma děje, proč jsme takoví. jací jsme. Proč prostě jen nejsme obyčejní roboti. Nemají to vědět, a tohle je místo, kde je nejnepravděpodobnější, že něco zaslechnou."
Maiya kývla.
"Takže, ty teda víš, proč nejste pouze ti roboti?"
Marionette si nadzvedl masku, aby mu bylo vidět do obličeje. Do černých očí se zářivou bílou tečkou uprostřed, nahrazující zorničky. Ještě před chvílí si Maiya myslela, že to jsou pouze jen lidé v cosplayích, kteří si na animatroniky hrají. Teď je ale celkem přesvědčená o opaku.
"Ten, kdo vytvořil roboty, vytvořil i naše lidské podoby, a zakódoval do nich, abychom se chovali jako lidé. Také zakódoval, abychom fungovali jen a pouze v určitém časovém úseku. Tyhle naše lidské podoby jsou pečlivě schované pod podlahou, o nás neví ani vedoucí podniku. Jediný, kdo o nás věděl, byl jen náš stvořitel. Nikdo jiný. Teď to víš i ty."
"Vy.. vy teda jste teď taky roboti, chápu to dobře, že?"
"Ano, ale většina z nás si myslí, že jsou prostě jen lidé. Trochu jiní lidé, protože ne každý může pohybovat endo-skeletonem vycházející ze zad jako Mangle. Ale tohle ještě není vše, určitě jsi slyšela tu pověst o nás po nocích. Ano, je pravda, že vraždíme noční hlídače. Ale my za to nemůžeme. Vincent, aka Purple Guy, si s náma tak trochu pohrál, překopal v nás pár věcí."
Maiyu ovládly melancholické pocity z toho, že jí tu Marionette vyprávěl o tom, jak zabíjejí lidi a není jim to líto. Po chvíli si ale všimla pohybu za Marionettem, a tak se za něj ohlédla, do chodby. Byla tmavá, nebylo tam nic vidět.
"Co se děje?" zamračil se Marionette zvědavě a otočil se stejným směrem. Po chvíli se z chodby ozval smích.
"Áá, zdravíčko, Vincente," poznal Marionette Purple Guye podle hlasu. Vincent vyšel z chodby do světla kanceláře. Kromě jeho zlatého odznaku na uniformě byl celý fialový, kůží, oblečením, vlasy, které byly svázané do culíku, prostě celý.
"Co ty tu?" pokračoval Marionette.
"No to víš," zazubil se Vincent, "když už o mě je řeč... Tak jsem se chtěl podívat, co si o mě vyprávíte," rozšířil svůj úsměv ještě víc.
"Zrovna jsme mluvili o tom, jak ses v našich robotech pohrabal," opětoval mu úsměv Marionette.
Maiye to nedávalo smysl. Takže oni se spolu úplně v pohodě baví, i když se v nich vlastně Vincent pohrabal tak, že z nich udělal přes noci zabijáky. A zdá se, že ho ani nenapadlo je opravit zpátky.
"Jó, na to si vzpomínám," zachechtal se. "Že je to takhle mnohem větší zábava?"
Tyhle Vincentovy slova Maiyu, která už otevírala ústa k nějakému tomu slovu, zarazila. Teď jí to začalo trochu víc dávat smysl. Takže oni si to takhle přáli? Nebo spíš.. Oni jsou tak spokojení?
Tím se to možná i vysvětluje.
"Chceš se na něco zeptat, Maiyo?" Marionette i Vincent pozorovali Maiyu, která zůstala na židli s otevřenou pusou. Maiya pusu okamžitě zaklapla, pak se nadechla a zavrtěla hlavou.
"Néé, to nic. Jenom - vy si teda to noční vraždění užíváte? Vy jste takhle spokojení?" vyptávala se na otázky proletující její hlavou.
"Ano, ano, ano," kýval Marionette. "Sice nám to zezačátku moc nevyhovovalo, ale už jsme si zvykli a zatraceně nás to baví, že?" usmál se s pohledem na Vincenta.
"Tak to rozhodně nechci být noční hlídač," pokusila se Maiya zasmát, ale její víceméně vyděšení zakrýt nemohla.
"Neboj, ty jsi jen ten večerní," rozesmál se Marionette. Potom se chvíli všichni tři smáli, až nakonec smích upadal. Po nějaké chvilce bylo v kanceláři znovu ticho.
"Ta hudba zní dobře," ukázal palcem Vincent k chodbě, ze které se tlumeně ozývaly zvuky té jejich "párty". Marionette se zvedal a bral židli, aby ji odtáhl zpátky do jedné z Party Room, Maiya se zvedla také.
"Můžem jít?" zazubil se znovu Purple Guy. On se dneska nějak dost zubil.
Kapitola 5. "Tak co je pravda?"
"Není to úplně pravda," naklonil se Vincent k Maiye a zašeptal to tak tiše, aby jen ona byla schopná tu větu slyšet, a pak zrychlil krok směrem k hlavní místnosti se ShowStage. Maiya nestihla ani říct něco ve stylu "A co je vlastně teda pravda?", a taky si to rozmyslela, přeci jenom jí to musel Vincent říkat takhle potichu z nějakého důvodu.
Všichni tři došli ke dveřím do místnosti s ShowStage, Marionette s Maiyou normálně vešli, ale Purple Guy zůstal stát na místě. Maiya se k němu otočila.
"Hej, ty tam nejdeš?" zeptala se ho.
"Ne, ani ne, já se projdu po celý pizzerii," usmál se.
"Ty se tam nechceš bavit s ostatníma?"
"Mě to nikdy moc nelákalo," pokrčil rameny.
"Tomu rozumím. Já se taky neumím bavit," kývla Maiya.
"Ale já neřek', že se neumím bavit. Jen to prostě není pro mě," uchechtl se.
"Jasně, já to chápu. A když už, tak cos myslel tím, že to "není úplně pravda"?"
Purple guy jí prstem ukázal, ať jde za ním. Maiya se rozhlédla a pak vykročila, následovala ho do skladiště robotů, kde už taky několikrát byla.
"Ano?" nadzvedla obočí.
"Víš, koluje tady hodně teorií. Hodně teorií o tom, proč jsou roboti takoví, jací jsou. Obviňují z
toho mě, a mě to ani nevadí. Skutečnost je ale jiná, roboti jsou posedlí zavražděnými dětmi. Ta děcka jsem zabil já, a jejich duše se usídlily do robotů. Šest dětí.. a jedna matka. No, a ti roboti se teda v noci zmateně probouzí a když spatří člověka, vidí v něm samotného endo-skeletona, a to chtějí napravit, proto se snaží tu určitou osobu nacpat do obleku Freddyho. Menší rada - nenech se do toho vecpat. Skřípne tě to a můžeš tak hezky bolestivě umřít. Věř mi. Nakonec si roboti všechno pamatujou. Jen přes noc jsou dezorientovaní."
Maiya na něj tiše zírala, poslouchajíc, co říká. Malinko jí naháněl strach - vždyť ty děti zabil. Ale k tomu všemu jí přišel nějak divně povědomý. Jako by ho už viděla.
"Co na mě takhle zíráš? Zneklidňuje mě to!" zasmál se.
"Sakra, já tě už někde musela vidět. Jenže takovouhle fialovku jako ty bych si určitě zapamatovala!" zasmála se taky.
"Tos musela. Několikrát jsme se viděli, jenže ty si na mě nemůžeš vzpomenout. Je to proto, že jsem vlastně taky něco jako oni. Přes den jiný, přes noc jiný. Vlastně.. přes den vypadám úplně normálně, jako každý člověk. V takové té fialové uniformě. Bývalý zaměstnanec.."
Maiya zvedla obočí.
"No ano! Už vím!" řekla. Tak, problém, že ho odněkud zná, je vyřešen. Ten další problém je v tom, že je to vrah.
"Co uděláš? Zabiješ mě?" zasmála se a snažila se, aby to vyznělo pouze vtipně, ale byla zvědavá na odpověď, ze které by mohla usoudit, jestli se ho má bát.
"Mám?" zasmál se. "Okay, bylo by dobrý vědět, že máme vzájemnou dohodu, všichni tady večer přežíváme tak nějak v míru. Neútočíme, a tak. To se vztahuje teď i k tobě. Takže zatím můžeš být v klidu," usmíval se.
"Okay, okay," usmála se taky. "Co teď?"
"Víc vědět nepotřebuješ?" zasmál se.
"Mnó, vlastně je plno věcí, na který bych se chtěla zeptat, ale nevím, kde začít. A vlastně mě zrovna nenapadá, na co bych se chtěla zeptat."
"Okaay, tak fajn, možná bych ti mohl říct, že až přijde Jeremy, hlídač, měla bys proklouznout ven. A zítra tu zase buď, nech se tu ostatními zamknout, alespoň to tu oživíš!"
"Jak tak poslouchám, co se děje u Show Stage, živo je tu dost, ne?"
"Myslím, že je tu až moc přerobotováno."
Oba se smáli. Pak Vincent ukončil debatu.
"Zatím se běž bavit s ostatníma, Maiyo the Kitten," smál se a pak odešel z místnosti a zmizel ve tmě chodby. Maiya se zasmála a zamířila za hlasitou hudbou.
Nějak se vecpala mezi lidsky vypadající roboty a sledovala svoje okolí. Než si jí všimla Toy Bonnie.
"Kde jsi byla?" rozesmála se. Dnešek je fakt nějaký veselý. A zmatený. A všechno možný.
"Tady, kde jinde!" odpověděla jí Maiya dostatečně hlasitě, aby přeřvala hudbu.
"Hezky ses prošla po podniku, co?" přišel za ním Bonnie s kytarou.
"No jó, žejo," usmívala se Maiya.
"Takže bych tě rád upozornil, že je za dvacet minut dvanáct, a tímpádem brzo přijde Jeremy a
už to tu nebude tak bezpečný."
Maiyina tvář zvážněla.
"Počkat, ono už je tolik?"
"No ano. Když se jeden baví, čas mu rychle uteče," pokrčil Bonnie rameny.
"To bych se asi mohla jít převlíknout," usmála se a vykročila rychlým krokem směrem k místnosti, kde měla oblečení. V rychlosti se převlékla a ten růžový kostým, který měla na sobě, složila a položila ho někam na zem. Pak se vrátila zpátky, ve svém obvyklém oblečení a s úsměvem na tváři. Hudba nehrála.
"Co teď tu čtvrthodinu?" zeptala se. Nevěřícně kroutila hlavou nad tím, že ten čas tak hrozně rychle utekl.
"My se budeme muset vrátit ke svým robotům, a zavřít Marionetta do jeho boxu. Vždycky nám to chvíli trvá," řekl Freddy.
"Zatím můžeš uklidit ten bordel na stole v kanceláři Jeremyho," rozesmál se Marionette. Maiya nasadila provinilý výraz a vracela se do kanceláře, kde, jak si všimla, byly všemožně rozházené papíry.
"Sakra," ulevila si a dala se do uklízení, což měla za dalších pět minut hotovo. Čekala u dveří.
Schovaná, aby si ji Jeremy nevšiml. Za pět minut se ozval ve dveřích zámek. Dveře se otevřely, a dovnitř vstoupil vytáhlý blonďák se zastříhnutou bradkou, v zaměstnanecké uniformě. Maiya využila, že se díval dovnitř do budovy a čekal, až si jeho oči zvyknou na tmu.
Vyplížila se ven, a pak se chovala jako obyčejný kolemjdoucí a zamířila domů, kde si užila zasloužený odpočinek.
Ráno si připravila snídani a zamířila do školy. Tam se jako vždy nehorázně nudila, a přemýšlela, co to vypila, že se jí zdálo něco tak nesmyslného. Ale pak ji i napadalo, že by to přeci jenom mohla být pravda. Že se to mohlo fakt stát, to, jak zůstala v pizzerii. A rozmýšlela se, jestli tam má zůstat i tenhle večer.
Nějak vydržela školu, neusnula, ani ji učitelé zázrakem nevytáhli k tabuli. Přišla domů, vyměnila si tašku do školy za obvyklou kabelku a vyrazila na svou brigádu.
"Včera jsem tě ani neviděl odcházet, jak jsi byla rychlá," pozdravil ji jeden z pracovníků pizzerie.
"No, to víš, už jsem byla unavená a pospíchala jsem domů," zareagovala na to Maiya. Rychle vymyšlená, chabá lež, ale zdálo se, že stačila. Běžela se obléknout do jejího obvyklého zaměstnaneckého oblečení a pak přiskotačila do kuchyně a vypomáhala se vším, s čím se dalo.
"Maiyo, uklidni se trochu," řekla jedna z kuchařek, které se v pizzerii staraly o vždy čerstvou pizzu. "Upracuješ se! Dej si pět minut pauzu, proboha," kroutila hlavou, když Maiya běhala sem a tam, umyla kus a další kus nádobí, postarala se o děcka, která se chtěla vyfotit s roboty, vyřizovala objednávky a takhle dokola.
"Ne, to je v pohodě! Beze mě se to tu neobejde!" smála se Maiya, než na ni začala kuchařka dost přesvědčivě hledět.
"Myslím to vážně, Maiyo, dej si pět minut, zrovna tu stejně není co dělat. Sedni si ven, na lavičku, na čerstvý vzduch," vybízela ji tak dlouho, dokud Maiya nesouhlasila a neposadila se před pizzerii na lavičku. Chvíli takhle prostě v klidu seděla.
"Jde ti to tu nějak dobře," ozval se vedle ní povědomý hlas. Maiya leknutím nadskočila a otočila se za hlasem. Vincent, v takové normální lidské podobě, se rozesmál.
"Děláš si srandu?! Chceš, abych dostala infarkt?" vykřikla na něj, ale pobavilo ji to.
"Tak se omlouvám, slečno vyděšená," narovnal se a stále se smál.
"Takhle mě děsit nesmíš! A co ty tady vlastně teď?"
Vincent si sedl na lavičku vedle Maiy.
"Máš nějaký problém s tím, že tu prostě chodím okolo a zahlédnu tě?"
"Hehehe, nemám, jen mě to trochu překvapilo," dívala se Maiya na Vincenta, který na sobě měl tu stejnou fialovou uniformu, jen jeho vlasy byly tmavě hnědé a pleť naprosto normální.
"Okaay."
"A... otázečka, to tu můžeš jako v pohodě chodit? To nikdo neví o tom, žes... Chápeš, co myslím."
"Ticho, o tom nesmí nikdo nic vědět, jinak mám sakra průser," přiložil si Vincent prst k ústům a zatvářil se naléhavě.
"A nevolají tě už?" zamračil se a vnímal hlas, který slyšel. Ano, už Maiyu volali.
"Zatraceně, letím, měj se zatím," zamávala a rozeběhla se zpátky do podniku.
Zbytek odpoledne se nic významného nedělo, jen se tam na chvíli zastavil Jeremy a probíral něco s vedoucím podniku, jinak nic. Maiya si počkala až do pěti večer, a pak se vytratila do útrob pizzerie, kde si jí nikdo nevšiml. Počkala, až se dveře zamknou, a začala se procházet po celém areálu pizzerie. Ticho, takový divný ticho. První, kam šla, bylo ShowStage. Lidské podoby robotů seděly jen tak na zemi, očividně právě vylezli a jsou nějací znudění. Anebo jen trochu trvalo, než se nastartují.
"Ahojte všichni!" usmála se. Lidské verze robotů zvedly hlavu.
Kapitola 6. "Ne, ty šaty nechci"
"Čau všichni!" rozzářila se Maiya, když si všimla, že zareagovali.
"Hej, hej, hlavně na nás s ničím nepospíchej," řekl pomalu Toy Freddy. "Takhle jsme ještě trochu mimo."
"Dobře, dobře," usmála se Maiya, přemýšlela, že dneska zůstane ve svém oblečení. Zatím přešla k místu, odkud minulou noc pouštěli hudbu - samozřejmě to byl notebook, ze kterého se pouští hudba normálně.
"Když šlo o zvířata minule, proč by nemohlo jít i dneska?" řekla si, když si vzpomenula na písničku, kterou tu včera hráli a ona ji měla ráda. Animals od Martina Garrixe.
Tentokrát pustíme zvířata v jiném slova smyslu..
Zapnula reproduktory, ze kterých se začínala ozývat hudba od Maroon 5 - píseň také s názvem Animals.
Pak se zvedla od počítače, prošla okolo vzpamatovávajících se robotů směrem k boxu Marionetta. Otevřela ho, a z něj se pomalu vysoukal Marionette, unaveně vypadající, jako ostatní.
"Díky," věnoval jí milý úsměv, když si sundal masku. Pomalu se loudal přímo k ostatním.
"Jak dlouho bude trvat, než se... rozpomenete, nebo jak to mám říct?" zeptala se ho.
"To si chvilku počkej," pousmál se kolem procházející Balloon Boy.
"Okay," zazubila se Maiya, "tak si hezky poslouchejte hudbu a já se jdu projít po pizzerii. Hned budu zpátky," usmála se. Přemýšlela, co tu chvíli bude asi dělat.
Zamířila si to do kanceláře nočního hlídače. Posadila se na židli a natáhla se po tabletu, na kterém se kontrolovaly kamery. Jeremyho by to pravděpodobně naštvalo, ale co s tím.
Začala projíždět jednotlivé kamery, lidští animatronici byli vážně chcíplí. Možná právě ještě zahlédla Purple Guye, na jedné z kamer. Pokračovala dál v jejich překlikávání. Za chvíli přišla na baterce o jednu čárku.
"Sakra, kašlu na to, nebo by tu ještě Jeremy chcípnul," usmála se nevinně a položila ho vypnutý na stůl. Pak nahlédla do jedné z větracích šacht, a jen tak for fun se jí pokusila prolézt.
Už nikdy, už nikdy víc tohle neudělá. To prostě ne. To je nehorázně nepříjemné!
Vracela se chodbou do hlavního sálu. Cestou ji zastavil Vincent.
"No takže jsi přišla! Skvělé! Bav se tu," zazubil se a zmiznul. Maiya za ním nechala jen zmatený pohled. Co to mělo být?
Vrátila se k ShowStage, kde byla hudba stále puštěná a lidští roboti na nohou.
"Maiyo!!" obejmuly ji obě Chicy. Po chvíli za ní přišla i Mangle s Toy Bonnie, obě zářily radostí.
"To je super, že jsi tady!" usmívala se Mangle.
"Měly jsme obavy, že nakonec nepřijdeš!" objala ji Toy Bonnie.
"Jak bych mohla nepřijít?" zasmála se Maiya.
"No, co já vím, nikdy nevíš," pokrčila Mangle rameny. "A, co tu budeme dělat?"
"Co já vím, to vy se tu denně bavíte!" rozesmála se Maiya.
"Jenže my to tu vždy jen prokecáme, nudíme se! Tebe by mohlo něco napadnout!"
Maiya se zamyslela. "Kdybych měla klíče, můžeme jít ven..."
"Venku jsme byli jenom jednou," přišel k nim Freddy, "a neskončilo to nejlíp."
"Co se stalo?" pohlédla na něj Maiya.
"Vzali nás ven. Zdemolovali jsme celou čtvrť, dětské hřiště.. a byli tam lidé. Ignorovali jsme je, dělali jsme si, co jsme chtěli. A skončilo to špatně. Proto jsme už nikdy nemohli jít ven."
"Počkat," zamračila se Maiya nad tím, co Freddy řekl. "Kdo vás pustil ven?"
"To kdybychom si pamatovali, Maiyo. Že by nám někdo upravil paměť? Nevím," zakroutil Freddy hlavou.
Maiya pokrčila rameny. "Je to škoda," kývla.
"To je. Mohli bychom zjistit tolik věcí.." zašeptal Bonnie, s vlasy staženými do culíku.
"Bůh ví, co se vlastně stalo," řekl Foxy.
"Anebo co všechno se stalo," zakývala hlavou Chica. Novější animatronici jen kývali hlavou, když se to stalo, ještě neexistovali.
"No, a co teda sakra budeme dělat?" zeptal se Balloon Boy, aby prořízl houstnoucí ticho.
"O něčem kecat?" navrhla Maiya, kterou docela dost zajímalo, o čem si povídají animatronici.
"Jo, ale navrhni téma," zazubil se Golden Freddy, stojící za Freddym.
"Fuu," vyfoukla Maiya, "mluvte o něčem, o čem se tu bavíte normálně," zasmála se.
"Nemyslím si, že tě bude bavit kecání o tom, jak můžeme zabít Jeremyho," zvážněla tvář Mangle. Foxy vedle ní přikývl.
"Jo, aha," kývla. "Tak to možná ne. Ale.. vážně, o čem se tu jinak bavíte?"
"No, vlastně nic moc neřešíme," pokrčila rameny Chica.
"Neříkejte mi, že tu celou tu dobu nic nedělát," zakroutila Maiya hlavou.
Ticho. Chvíli tam bylo ticho.
"No.. vlastně, kecáme tu o něčem skoro pořád, řešíme naši minulost a to, jak se teďka lišíme od lidí, i v této podobě, protože Foxy by krvácel ze svých jizev, a navíc, Mangle může svými robotickými částmi těla pohybovat, takže často tu vlastně zkoumáme, co ve skutečnosti jsme," rozpovídala se Toy Bonnie, dokud ji ostatní neumlčeli velice výrazným "Pšššššššt!"
"Počkat.. co? Proč má být ticho?" zeptala se Maiya.
"No," vydechl Bonnie, "došli jsme k takovému závěru, že i takhle, v téhle naší "lidské" podobě, jsme stále roboti. No, trochu jsme se obávali ti to říct, aby ses nelekla," řekl.
"Vlastně," pokračoval místo něj Freddy, "nejsme si tím naprosto jistí, ale možnost tu taková je."
Maiya kývala, takže nakonec to taky zjistili. No, ale to vlastně víceméně nevadí.
"No fajn, ale co teď?" zeptala se.
"Tebe to nechává ledově klidnou? Jako vážně?" vytřeštila oči Toy Bonnie.
"No, tak nějak jsem o tom už věděla. Teda, předpokládala jsem to. Takže vlastně víceméně ano, nezaskočilo mě to. A co teda, co budeme dělat?" řekla s klidem Maiya.
"Hudba? Zatím?" navrhla s úsměvem Chica.
"A Maiyo, kde máš svoje oblečení? Oblíkni si zase ty růžový šaty!" zasmála se Toy Chica a pokoušela se ji dotlačit do místnosti, kam si uložila ty šaty.
"Ne, ne, hej, počkej!" zasmála se Maiya taky a zapřela se, snažila se, aby s ní Toy Chica nepohnula. "Já si zatím chci nechat tohle, je mi to pohodlnější!"
"Pff, tohle?" pohlédla na ni kriticky Mangle. "Víš, co bych ti udělala, kdybych patřila k módní policii? Skončíš hůř, než by měl skončit Jeremy, to mi věř!"
Vzadu se ozval smích Freddyho, Toy Freddyho a Golden Freddyho.
"Holky."
-----
"Ne, já si to nechci vzít na sebe," razantně odmítla, alespoň po desáté, Maiya.
"Ale vždyť ti to sluší!" vnucovala jí Mangle oblečení do rukou, Maiya ho ale nehodlala držet.
"Prostě ne, nechci se převlíkat a navíc, tohle mi není pohodlný! Vzdej to, mě prostě nedonutíš!"
Ačkoliv se Mangle a Maiya dost hlasitě hádaly, smály se. Přeci jenom, po nějakých těch deseti, dvaceti minutách, to Mangle vzdala, a Maiya se vesele vrátila mezi ostatní, kteří si pouštěli nahlas hudbu. Tentokrát se k počítači dostal Balloon Boy, který chtěl udělat svému nejlepšímu kamarádovi-robotovi radost, a tak pustil song "Marionette", v Nightcorové verzi. Foxy s přivřenýma očima pozoroval Marionetta, který v okamžení, kdy v písničce zaznělo slovo "Marionette", vyprskl pití, které právě pil. Nějaký džus z lednice.
To Maiye začalo vrtat hlavou.. jsou to roboti, tak proč pijí? Proč támhle Chica jí pizzu? Oni to nepotřebují, ne?
Přejížděla s úsměvem na tváři po místnosti a zahlédla i ke dveřím. Tam vykukoval Purple Guy, který na ni ukázal, ať jde za ním, hned, jak si ho všimla. Skvělé, můžu se ho na to zeptat, vykročila vesele za ním. Jenže aktuálně zlomyslná Mangle ji chytila a ne, nechtěla ji nechat jen tak zdrhnout.
"Kampak utíkáš?" rozesmála se vesele. Purple Guy zakroutil očima.
"Jé, Mangle, dlouho jsem tě neviděla!" otočila se na ni Maiya.
"Já tebe taky ne, má milá. Pojď, za to, že sis neoblíkla ty šaty, tu budeš hezky se mnou!" rozesmála se. Maiya protáhla obličej.
"Ale Mangle... nech mě si jít, kam chci!" žadonila Maiya.
"A kampak chceš jít?" pohlédla na ni s pochybovačným úsměvem Mangle. Maiya se k ní naklonila, aby to slyšela jenom ona. Pravděpodobně by to mohli slyšet všichni, anebo přes tu hudbu a Foxyho smích nikdo, ale i tak to vypadalo důvěrnějc, když jí to Maiya šeptala.
"Trochu rozházet Jeremyho kancelář," řekla škodolibě a pak se oddálila, aby viděla výraz Mangle. Bylo to fakt zvláštní, vždyť.. oni vypadali jako lidé.. kůží.. a tak..
Mangle se škodolibě usmála, ale hned úplně jinak. Ještě veseleji.
"Pokud jdeš škodit Jeremymu, tak to ti bránit nebudu. Ale ať to je pořádně," kývla a pustila ji.
Vážně? Takhle? To bylo nějak jednoduchý, ji ukecat. Ale co kdyby si to náhodou rozmyslela, že ano, takže si Maiya pospíšila pryč z místnosti, přitom se ještě ohlédla na Mangle, která odcházela.
"Čautě, proč jsi předtím tak zmiznul?" zeptala se Vincenta.
"Ále, já rád mizím," usmál se, ale pak jeho tvář docela zvážněla.
"Co ten neveselý výraz?" zamračila se.
"No, nějak dneska nemám náladu," pokrčil rameny.
"Ne, vážně, co se děje?" Maiyina tvář se vážností vyrovnávala té Vincentově.
"Jenom.. ve dne mě tak nějak asi poznalo pár lidí, mám trochu obavy o to, aby si pro mě nepřišla policie. Chápeš to," řekl.
"Aha.. tak to chápu. Ale, věřím ti, že to nějak zvládneš, že se policii vyhneš."
"Díky.."
"Není za co. Kdyby náhodou něco, hodlám tě krýt..." Vincent jí nedovolil dokončit větu.
"No, tak to je jedno, a co jinak, co teď? Jak se vede, a ták? Nebudeme tu přece vězit v pochmurné náladě, ne?"
Zvláštní. Vincent je chvíli přehnaně smutný a po chvíli zase přehnaně veselý. Ale.. pokud chce být happy, proč mu v tom bránit?
"Pohoda, jen bych měla dotaz," nadechla se Maiya a připravila se ho zeptat na otázečku, která jí visela v hlavě.
Kapitola 7. "Hele, Jeremy!"
Maiya se zhluboka nadechla.
"Já..."
Najednou se z kanceláře nočního hlídače, pár chodeb od místa, kde byli, něco ozvalo. Otevírání dveří.
"Počkej, KDO to je?" sykla Maiya. "Snad ne..."
"Jeremy," doplnil ji s kývnutím Purple Guy. "Zdá se, že se mu chtělo dnes přijít hodně dřív.
"Doháje, do-" zasakrovala Maiya, když najednou zaslechla Jeremyho hlas. Poněkud rozrušený hlas.
"Doháje, co to sakra je? Kdo tady je? Co ta hudba tam?!?"
"Zmizni," řekl Vincent Maiye a sám se rychle vytratil. Maiya se rozeběhla k Show Stage, protože už zaslechla Jeremyho hlasité kroky směrem přímo tam.
Když došel, zůstal zkoprněle stát ve dveřích s "wat" výrazem. Taky, kdo by se tak netvářil, v jeho situaci - Pracuje jako noční hlídač v pizzerce a stačí mu, že v ní animatronici v noci ožívaj. Ale teď tam vidí.. TOHLE? Tancující lidské animatroniky, ale proč ne?
Jeden tancující animatronik se po něm ohlédl, Mangle. Zastavila se v půli pohybu a sledovala Jeremyho.Maiya se zatím mezi animatroniky docela ztratila.
"A doprdele, jsme v háji," sykla Mangle. Ostatní se otočili přímo na Jeremyho, který o krok couvl.
"Jeremy?" vynořil se mezi nimi Toy Freddy. "Co ty tady děláš tak brzo?"
Úmysly Toy Freddyho, který se blížil k Jeremymu, nebyly vůbec zlé; chtěl si s tímhle nočním hlídačem popovídat jako "člověk s člověkem", teda spíš by to tak alespoň vypadalo, jenže Jeremy to tak neviděl. Vyděšeně couval dál.
"Nech... Nech mě být! Zatím mě nech na pokoji!" vypískl Jeremy. Jo, tihle animatronici moc nevěděli, jak člověka v takovémhle stavu uklidnit.
"Ale to je v poho-" natahoval k němu Toy Freddy ruku, když to Maiya už nesnesla sledovat. Fajn, Jeremy byl vážně vtipný, ale bůh ví, co by pak mohl udělat.
"Ticho. Jeremy, to je v pohodě, oni ti nehodlají ublížit. Toy Freddy, ty neumíš zacházet s lidmi." Její výraz byl milý, ale jasný.
"No tak já se omlouvám," zasmál se Toy Freddy, když Maiya vedla vyklepaného Jeremyho do kanceláře. Bude to chtít mu to všechno vysvětlit.
Asi tak čtvrt hodiny Jeremymu trvalo, než se úplně uklidnil a všechno to pobral. Čtvrt hodiny? Dvacet minut minimálně.
"Co-Cože? Počkej, ale jaktože o ničem nevím? Proč mi šéf nic neřekl? A jaktože to víš ty? To jsou fakt lidi, nebo roboti? Co se to najednou sakra děje?" začal hystericky chodit po místnosti.
"Jsi k smíchu, Jeremy," rozesmála se Maiya.
"Dlouho mě neštvi, ty jsi taky povedená," zamračil se na ni Jeremy.
"Jsi na mě naštvaný? Nebo co?" zasmála se ještě víc.
"Jo. Ještě se div."
"Divím, to je pravda," kývla Maiya.
"ARGH. Je pravděpodobný, že za ten věčnej bordel v mým kanclu stejně můžeš jenom ty. Kamarádíčkuješ se s potvorama, který se mě snažej každou noc zabít. A já z toho mám být happy?" syknul. Maiya se zachechtala.
"Asi tě nechci ještě víc štvát... ale když se dveře zamknou, tak se daj klíčem otevřít pouze zvenčí, nebo ne? A to otevře až vrátnej, pokud dobře vím."
Jeremyho tvář zamrzla. Jestli má vydržet celý noční boj o přežití se společností tohohle.... Toho aktuálně vytlemenýho čehosi, radši si půjde rovnou dobrovolně k animatronikům. Tohle bude teprve zábava. Chm.
Kapitola 8. "To ten větrák vypovídá službu?"
Zatímco Jeremy seděl naštvaně v kanceláři asi dalších spooustu, spoustu minut, Maiya se bavila s animatronikama. A ne že by ho to neštvalo. Tohle nevypadá na nějaké přátelství.
Ani z Maiyiny strany na to nebylo přihlíženo moc pozitivně. Fajn, on byl... nevrlý. Sice to vlastně chápala, pro ni by to nebylo vůbec jiný, ale on byl nevrlý až moc, teda aspoň to tak vypadalo.
"Uhm, Maiyo?" docupitala za Maiyou Mangle.
"Copak?" usmála se na ni Mayia.
"Heh... podívej se, kolik je hodin... Víš, co se bude dít, takže bys měla jít..."
"Radši se váma nechám zabít, než muset přežívat v kanceláři ve společnosti Jeremyho," zachechtala se Maiya.
"Já to myslím vážně, Maiyo, nedělej si z toho srandu. Není to vtipný, my víme, co dokážeme..." Maiyn smích zrovna na místě nebyl. Ano, snažila se vždycky situaci nějak nadlehčovat, ale teď to fakt nebylo záhodno. Pohled Mangle mluvil víc než jasně.
"Dobrá, promiň. Ale stejně, ještě mám nějaký ten čas, tak ho chci alespoň nějak využít..." Maiyin tón se hned změnil na více vážný.
"To chápu, ale my už stejně budeme muset, musíme se připravit. Je to naše povinnost, nemáme na výběr. Veř, že bychom radši trávili celé dny takhle, ale to nejde. Bohužel. Takže teďka bež, ať jsi v bezpečí. A hodně štěstí v přežití," dala Mangle Maiye ruku na rameno, než se Maiya rozloučila a vyšla směrem do kanceláře. Přitáhla si jednu židli.
"Fantastické," ozval se Jeremy, když ji uviděl. Vlastně, nejdřív, když šla chodbou, tak se jí hrozně lekl, ale to je pochopitelné, když noc co noc trpí obavami, že uvidí nebo uslyší někoho na té chodbě.
"Hele, já za to víceméně nemůžu. To on mě tady zavřel. Vrátnej, hezky mě tady zapoměl. Copak já za to můžu?..."
"Měla sis pohnout," pokrčil Jeremy rameny a natáhl se na židli.
"Prosímtě, myslíš, že mi vadí, že jsem se zdržela? Omyl, náhodou je tu s těma robotama, co se tě snažej každou noc zavraždit, docela dobrá zábava." Ano, přesně tak, provokace. Něco, co Maiyu víc než bavilo. Protože proč Jeremyho neštvat, že ano?
"Jo, s nima musí být určitě zábava," odfrkl si a rozhodl se s Maiyou už nemluvit. Maiya dala židli vedle něj, aby taky měla možnost sledovat kamery, ale dost daleko na to, aby u Jeremyho nebyla blízko.
00:00 hodin. Noční můra začíná.
Maiya si vzala ze stolu tablet, na kterém jsou kamery, a chvíli se tam dívala. Překlikávala z jedné na druhou.
"Hej, ty kamery nejsou jenom tvoje," vytrhl jí Jeremy tablet z ruky.
"Ale jde tu taky o můj život," natáhla se po tabletu Maiya, ale Jeremy ho zvedl co nejdál od ní.
"Ty tu nemáš co dělat," uchechtl se Jeremy.
"Dej to sem!" křikla Maiya a zvedla se ze židle, aby mu mohla vytrhnout tablet z ruky. Nedařilo se jí.
"Klidni se, Růžovko." Jeremy se očividně nad její snahou bavil.
"Růžovko? Co si o sobě-" nedokončila větu, protože něco zaslechla. Na chodbě někdo byl.
"No, poslouchám," uchechtl se Jeremy s úšklebkem.
"Shh, kdybys poslouchal, slyšel bys tohle. Rozsviť na chodbu," sykla a posadila se na židli. Jeremyho úsměv najednou jako mávnutím proutku zmizel.
"No vidíš, a už to začíná," řekl, rozsvěcujíc baterku.
"A já za to můžu? Ty ses tu se mnou rozhodl hádat," odsekla.
"Jen proto, že ty ses se mnou začala hádat o kamery. Nemáš tu co dělat, ti říkám."
"Nemohli bychom se uklidnit?" rozhodla se to useknout. "Radši sleduj támhle Foxyho, já zkontroluju kamery."
A tak byli nuceni vedle sebe naštvaně sedět, Jeremy se díval s baterkou na chodbu a do ventilačních šachet, zatímco Maiya prohlížela kameru po kameře a sdělovala mu stav animatroniků. Támhle Toy Bonnie v jedné z Party Room, támhle zmizel Toy Freddy ze Show Stage, támhle je Mangle.
Támhle je v Parts and Service ještě stále Withered Bonnie, Chica i Freddy. Počkat, wait... Nesvítí teď jedno to "oko" Bonnieho... Červeně? Uhm, zatraceně, takhle ty animatroniky Maiya nezná. Jaká škoda.
"Jeremy? Jak dlouho že tu pracuješ?"
"Už to bude... Čtvrtým dnem. Myslím."
"No tak to je perfektní," sykla Maiya. Teď to bude trochu hard.
"Radši sleduj kamery," řekl Jeremy a nakoukl do kamer. Už byla konečně jedna hodina. Alespoň to. Do šesti je sice ještě hrozně dlouhá doba, ale tak či tak alespoň tohle.
Takhle seděli další půlhodinu, tiše sledovali kamery. Ne, nehodlali spolu mluvit. Proč jo, když to není potřeba?
"Zatraceně, to ten větrák vypovídá službu?" křikl Jeremy, když sledoval, jak se větrák na stole točí pomaleji a pomaleji.
"Ticho," okřikla ho Maiya.
"Tak s tímhle něco udělej!" bouchnul Jeremy do větráku, že se kupodivu nerozpadl.
"No tak ti tu nefunguje větrák, a co. Menší spotřeba baterky."
"Ale v přítomnosti TEBE je víc než potřebnej," zasyčel Jeremy.
"Tak se zase uklidni, támhle na tebe čumí Foxy," pokrčila Maiya rameny a překlikla na tabletu jednu z kamer. Pravá ventilační šachta. Toy Bonnie.
"No to snad ne. Támhle je Toy Bonnie, Jeremy. Na, tu máš ty svoje kamery, jaks' je chtěl, já si půjčím tuhle masku," vzala si Maiya na hlavu masku Freddyho.
"Děláš si prdel? A co jako já?" zasyčel zase Jeremy a pokusil se jí masku sundat z hlavy.
Nastal problém. Dva lidi a jedna maska. Vyřešilo se to tak, že se Maiya rozhodla vykukovat zpoza stolu, zatímco se Jeremy schovával v masce. Přeci jenom, jeho animatronici stejnak uvidí. Ji moc ne.
Takhle přečkávali hodně dlouho, když se Jeremy schoval pod masku, ona se prostě posadila na zem, schovaná pod stolem. A ne, kupodivu a naštěstí si jí animatronici nevšimli.
Takhle už bylo nějak... Už byly dvě hodiny? Docela rychle to ubíhalo. A docela dobře se jim přežívalo.
"Hej, a Jeremy, proč mě vlastně nemáš rád?" zeptala se Maiya a Jeremy protočil očima.
"Tohleto je MOJE práce a jsem si na ni hrdej. Proto nechci přijít o život jenom kvůli nějakýmu růžovovlasýmu stvoření. A neptala ses ě už na tohle náhodou?"
Maiya se rozhodla mlčet. Hodiny rychle ubíhaly. Jednu chvíli se jim do kanceláře dostal Withered Bonnie, ale ani jednoho z nich si kupodivu nevšiml. Pak měli docela nahnáno z Mangle, která si jich tam taky málem všimla a... narušila by nejspíš jejich existenci na planetě Zemi. Ano. Ale přeci jenom z toho tak nějak vyvázli.
Hodiny odtikávaly poslední půlhodinu. Ještě chvíli a bude přesně šest hodin, konec týhle noční můry.
"To to taky už trvalo," otíral si Jeremy z čela krůpěje potu. Větrák stále nefungoval.
"Ještě není konec," zanotovala vesele Maiya.
"Neprovokuj," odsekl. "Radši doufej, že do tý doby nepřijdeš o život."
A... Ono se jim právě teďka přestalo dařit. Nejdřív to bylo tak, že se Maiye podařilo vykopat Marionetta z jeho krabice, mimo jiné z levé ventilačky vykukoval Balloon Boy a z pravé Toy Chica, na chodbě je sledoval jak Foxy, tak Mangle.
"Sakra, sakra, sakra," syčel Jeremy jako parní lokomotiva a vzal do rukou větrák, chystajíc se ho hodit po nejbližším animatronikovi. Maiya se ho snažila klidnit a k tomu všemu sledovala, jak z krabice Marionetta vylezl i ten holý endoskeleton. Balloon Boy vylezl z ventilačky. Stál tam v kanceláři a celou ji naplňoval svým hrůzným smíchem.Baterka nefungovala. Tablet stejně tak.
"Tak tohle je trochu průser," sykla Maiya, která se zvedla ze židle. Stejně jako Jeremy. Stáli tam vedle sebe, v očích se jim zrcadlily náznaky strachu. Strachu z toho, co přijde. A přišlo.
Proti nim vyletěla jako první Mangle. Ani Jeremy, ani Maiya nestačili vykřiknout.
Kapitola 9. "Skončilo to"
Mangle.
Ta milá Mangle se proti nim právě nezastavitelně řítila. Oba dva byli paralyzovaní strachem.
Nebo ne? Jeremy určitě ano. Právě se mu vyplnila jeho noční můra. Proti němu se řítil animatronik a nic ho nezastavovalo.
Maiya to brala s větším klidem. Tolik se nebála. Protože kdyby jo, tak by neudělala věc, která jim oběma zachránila životy. Přitom to bylo něco naprosto jednoduchého. Spadla na Jeremyho, takže se oba zřítili na zem a Mangle narazila čumákem do zdi za nimi. V tu chvíli se ozval ten vysněný zvuk.
Zvon. Právě bylo 6 hodin. Skončilo to.
"Slez ze mě," zavrčel hned Jeremy a zvedl se ze země. Maiya se zvedla taky.
"Právě jsem ti zachránila život, kdyby tě to zajímalo," odfrkla si.
"Stejně Mangle letěla po tobě," uchechtl se na to Jeremy.
"Ne, to teda ne," zakroutila hlavou Maiya. "Zabila by nás oba. A tys tam jenom vyděšeně stál. Nebýt mě, nějak jsi mrtvej."
"Nebýt tebe, vůbec by se nic nestalo," sykl Jeremy. V zámku zachrastily klíče.
"Padám odsud, a ty bys taky měla jít. Správce je tady," zvedl se a docela nasupěně, zároveň s úlevou, došel ke dveřím. Tam pozdravil správce a pak se ztratil v ulicích. Stejně pak se takhle rozhodla odejít Maiya, a vysloužila si dost překvapený a udivený pohled. Na ulici se plácla do čela. Sakra, co si asi bude správce myslet. Bože.
Procházela unaveně ranními ulicemi, kde ještě svítily pouliční lampy. Mířila domů. Cestou potkala jednoho známého, který se jí hned vyptával, proč ji nikde nikdo neviděl.
"Ale.... měla jsem jednu noční brigádu," věnovala mu unavený úsměv. Jeho pohled po tom, co to řekla, značil jediné. "Jo tak tákhle". Přesně tohle šlo z jeho tváře vyčíst.
"Ty jsi blb," zasmála se a strčila do něj. Na co tenhle nemyslí, sakra. Ještě chvilku pokecali, než se Maiya rozhodla, že už FAKT potřebuje domů. Byla unavená, vážně dlouho nespala.
Natáhla se vděčně na postel. Konečně odpočinek. Tahle noc, kterou probděla, byla fajn, ale unavující. Když se nepočítá to, že jí málem ukousla Mangle hlavu.
Ještě takhle v oblečení na své posteli usnula.
Teď nahodíme Jeremyho pohled. Došel si domů a posadil se na svoje křeslo, hlavu si položil do rukou a protřel si obličej. Co tohle mělo sakra znamenat? Fajn, má domluveno, že pracuje v noci v pizzerii, kde se ho roboti pokoušejí zabít. Jenže proč se musí ještě dozvědět to, že před jeho šichtou jsou ti roboti lidi a dělají si z podniku párty? Navíc se tam s nima vybavuje celou tu dobu jedna holka, co si v pizzerce získala brigádu. A ona tam s ním zůstala celou tu noc, spolu byli nuceni bojovat o přežití. Málem je zabila Mangle, nebýt rychlé reakce té růžovovlásky.
Jeremy se zvedl a došel si do ledničky pro trochu jídla. Měl docela hlad. Vytáhl si jednu už připravenou bagetu, a zakousl se. Pak se znovu posadil do svého pokoje na postel a vydechnul. No sakra.
Mohli bychom se trochu posunout časem. Tak, Maiya si odpočinula, Jeremy taky. Teď už bylo takové odpoledne a unavená Maiya letěla do práce. Pár lidí si všimlo jejich kruhů pod očima.
"Maiyo!" ozvalo se za ní, když mířila v pizzerii do kuchyně. "Maiyo! Kdes' byla?"
Jéj, její kamarádka. Se kterou se mimo jiné domluvila, že s ní půjde večer ven. Ale nebyla do šesti k zastižení. Perfektní.
"Um, jé, ahoj," podrbala se Maiya s nevinným úsměvem na hlavě.
"Ne, vážně, kdes byla?"
No, Maiyo, rychle něco vymysli.
"Já se omlouvám, já asi usnula... Byla jsem unavená," řekla.
"Zvonila jsem na tebe asi půl hodiny, jaks' to nemohla slyšet?"
"Vím já...?" snažila se Maiya nedat najevo svou únavu.
"Bylo to domluvený, Maiyo. Zklamala jsi mě."
"Promiň, nechtěla jsem..."
"A z čeho jsi vůbec byla unavená?"
"Ze všeho."
"To není odpověď."
"Hej, ale... ugh, musím jít. Hrozně se omlouvám, vynahradím ti to jindy..." usmála se Maiya.
"No tak dobře. A užij si to v práci," kývla s úsměvem její kamarádka.
Maiya teda už konečně vešla do kuchyně, pozdravila se tam s ostatníma a začala dělat svou práci. K tomu sledovala, jak si děcka tam hrají s animatroniky a vykoukla i k Mangle. Na to, že je před nějakou tou chvílí málem zabila, vypadala úplně v pohodě.
Klidná práce. Naprosto. Dokud se neotevřely dveře a jimi nevešel nikdo jiný, než Jeremy. A zamířil přímo za Maiyou.
"Máš chvilku?" zeptal se.
"Hm?" zvedla obočí. Asi hodlá řešit to, co museli v noci trpět.
"Pojď za mnou," kývl.
"Mám tu práci," sykla.
"To počká, pojď." Zněl docela naléhavě a nervózně.
"Vždyť už jdu," zamířila za ním. Jeremy ji dovedl do části pizzerie "Parts and Service".
"Ano?" zeptala se Maiya.
"To v tu noc... a hlavně ten večer, to bylo skutečný, ne?" zeptal se.
"Máš obavy, žes měl halucinace?" zasmála se Maiya. Ale když to tak vezmeme... ani jedno nemůže být vyloučeno, z jeho pohledu.
"Fajn, super. Hodlám to říct řediteli, snad s tím něco udělá," řekl Jeremy docela s klidem. Reakce Maiyy byla naprostým opakem.
"Hráblo ti?!? To si děláš srandu! Zaprvé: pokud to řekneš, neuvěří ti, a jestli jo, jak to vyřeší? Odstraní roboty a přijdou o největší atrakci? Víc s tím udělat nemohou... A zadruhé: Jakékoliv prokecnutí ti animatronici dají pěkně sežrat, to mi sakra věř," supěla Maiya.
"Klidni se!" okřikl ji Jeremy, a pak ztišil hlas. "Jsi slyšet."
"Pardon. Ale vážně, hele... já to s tebou myslím dobře. Akorát skončíš přinejlepším přizabitej." Ne že by se mi ta představa nelíbila, uchechtla se Maiya pro sebe. A animatronici to maj asi stejné.
"No, ale... přece to nemůžem nechat jen tak! Alespoň já ne!" řekl Jeremy.
"Tak to máš na vlastní nebezpečí," pokrčila rameny Maiya a vyšla ven, míříc zpátky do kuchyně. Jeremy po chvíli vyšel taky a chtěl vyjít ven. Asi si to hodlá doma promyslet.
No, jenže...
Právě prošla hlavními dveřmi jedna vytáhlejší, hnědovlasá osoba, hledající svýma modrýma očima volný stůl. Rozhlédl se na roboty. Ah, tihle jsou zvláštní.
Už vykračoval k jednomu z prázdných stolů, když se ozvalo jeho jméno. Téměř mezi tím šumem hovorů rodičů, brekem a výskotem dětí zaniklo, ale stejně ho slyšelo spoustu lidí. I Maiya.
Ono jméno vyslovil právě Jeremy.
"Mike Schmidt?"
Kapitola 10. "No odemykej"
"Hm?"
Mike se otočil.
"Ty jsi ten novej noční hlídač, žejo?" pousmál se. "Nějak... Fizžerold?"
"Fitzgerald," opravil ho Jeremy. "Jeremy Fitzgerald."
"Jo, jasně, promiň," zazubil se Mike. "Co potřebuješ?"
Jeremy přišel k Mikeovi blíž, a pokynul Maiye, ať jde taky. Maiya protočila očima a rychlým tempem se vydala k Jeremymu, který už Mikeovi říkal něco jako "Potřeboval bych si s tebou tak trochu promluvit."
"Jsem tu," ohlásila Maiya, když k nim došla.
"A ty jsi pro změnu kdo?" zvedl Mike zvědavě obočí.
"Um, Maiya, Maiya Meo," věnovala Mikeovi vlídný úsměv.
"Máš zajímavý jméno," uznal Mike.
"Není to moje rodný. Ale kvůli tomuhle tady nejsme, máme tu něco důležitějšího, co bychom měli řešit. Takže... doufám, že ti nebude vadit, když tu..." nedokončila Maiya větu, protože si slovo rozhodl vzít Jeremy.
"Prostě je v týhle pizzošce něco ještě divnějšího, než to, co víme všichni. Co jsem doposud věděl já. Co víš ty. A, ty jsi v první pizzerii pracoval, tak myslím, že bys mohl možná o tomhle vědět víc..."
Mike vypadal zaraženě. Jak by ale nemohl být, vychrlili na něj horu informací a navíc po něm očividně chtějí, aby strávil další svou hororovou noc.
"Nemělo by to být tak hrozný, jaký to čekáš..." dodala Maiya opatrně.
"Jo, jo, jasně," kývl Mike rozvážně, přeci jen, neví, co čekat. "Ale o co půjde?"
"Pokud ti to řeknem teď, budeš nás brát za blázny," řekl Jeremy.
"Ale..."
"Nemusel by, Jeremy. V týhle pizzerii už nevíš, co nového a ještě víc šíleného můžeš čekat," skočila Maiya Mikeovi do řeči.
"No, asi tak," kývl Mike.
"Jenže tohleto je vážně šílený. Sama to víš, Maiyo. Hele, Mikeu, předpokládal bys snad, že by se roboti měnili večer na lidi? Nemyslím si."
Mike se zamračil a Maiya se plácla do čela. "No, co na to říkáš?" zeptala se ho Maiya.
Mike očividně nevěděl, čemu má věřit. Mohli si z něj dělat jen srandu, jenže jejich výrazy říkaly něco jiného a v téhle pizzerii nevíš, co čekat. Nakonec z něj nějaká ta slova vyšla.
"A co s tím má vlastně společného Maiya?"
"Ona to zjistila," řekl hned na to Jeremy.
"Jo, tak nějak mě tady zamkli přes večer..." usmála se Maiya nevinně.
"Šikovná," zasmál se Mike. "A jak dlouho to víš?"
"Mmm... dva dny? Asi tak nějak," kývla.
"Zatímco já to vím od včerejška." V tónu Jeremyho hlasu se dala rozpoznat špetka jedovatosti.
"Je to fyzicky nemožný," zamyslel se Mike.
"To bych řekl taky. Ale viděl jsem to na vlastní oči..." řekl Jeremy.
"Uvidím, podívám se na to," odsouhlasil nakonec.
"Takže tu s náma zůstaneš?" zazářila Maiya s nadějí v hlase. Jen s Jeremym by to tu těžko vydržela.
"Nejspíš ano," usmál se Mike.
"Super," kývl Jeremy. "Ale Maiya si půjde před půlnocí doufám po svých, hezky domů, viď?" pohlédl na ni takovým tím výrazem, že říct něco, s čím nesouhlasí, není nejlepší nápad.
"Emm... S rados-"
"Klidně tu buď. Víš o nich víc, a k tomu, tři hlídači v kanclu vypadá zajímavě. Bezpečněji asi určitě, víc očí víc vidí."
"A víc lidí víc pokazí, že jo, Maiyo? Nemyslím si, že je to nejlepší nápad, já s Maiyou jsem v pizzerii v noci zůstal a málem bylo po nás. Jen díky ní," uchechtl se Jeremy.
"Tak to ale uklidníme. Myslím, že přítomnost Maiyy vadit nebude, a kdyby nás tam skutečně bylo nějak moc... tak alespoň víme," řekl Mike.
"Tak fajn..." rozhodl se souhlasit Jeremy, v hlavě mu znělo "Moudřejší ustoupí."
"Super, takže... Sejdeme se tady, deset minut před zavíračkou?" navrhla Maiya.
"Radši patnáct," řekl Jeremy.
"Patnáct minut před zavíračkou, jo?" ujistil se Mike.
"Fajn, platí. Super. Hele, já teď musím letět... Potřebujou mě tu," usmála se naposledy Maiya a vracela se zpátky do kuchyně, cestou se ještě otočila a mávla na ně. Jeremy s úsměvem kývl a Mike ještě zvedl ruku a usměvavě na ni mávl.
No perfektní, takže Jeremy by se asi neváhal o tomhle jen tak s klidem prokecnout u ředitele a nepromyslet to, navíc tuhle noc budou v kanceláři tři. Jeremy si to asi dost užije. Navíc budu ráno dost, dost unavená.
Maiya se začala věnovat přípravám pizzy, servírováním, a sem tam donucením děcek, aby se k těm aninatronikům až tak nepřibližovali. A když je tak pozorovala, zážitek z noci se jí vybavoval v jasných barvách.
Den takhle utíkal jako voda. Zanedlouho nastane ten čas, kdy tu mají zůstat... jsou to tři lidi, bude to docela složitý.
Už se převlékla a teď jenom mohla vyčkávat na to, než přijdou. Stejně tady uvnitř nikdo nebyl.
No jo. Nikdo tu nebyl. Takže mohou zavírat dřív. Ale zatraceně, jak...? Proč? Očividně se jim někdo snaží zmařit plán. Už bylo za dvacet minut celá a v tu dobu už sem nikdo nechodí, další zaměstnanci to tam uklízeli a Maiya se k nim přidala. Dokud jí nezapípal mobil.
Esemeska od čísla, který neznala. Otevřela ji. Stálo tam tohle:
Ahoj Maiyo,
ano, vim, ze se zavira. Neni to problem, Jeremy by mel mit beztak klice. Pockej venku pred pizzerii.
Mike Schmidt
Je to skutečně od něj? Maiya uměla být podezíravá. Ale zní to logicky, že ano... Pro jistotu a ze slušnosti mu na esemesku odepsala.
Ahoj Mikeu.
Dekuju za info budu cekat venku.
Maiya
V esemeskách očividně nikdo háčky a čárky nezná. Ale to není problém, tak dorozumí se? Ano. A to je účel. Takže pohoda.
Odbíjí tři čtvrtě na šest a dochvilný Mike doráží k Maiye, která stojí u lavičky před pizzerií. Na sobě má bundu, očividně mu je zima. Tak ale Maiye taky.
"Kde je Jeremy? Ještě tu není?" rozhlédl se Mike.
"Tomu to potrvá," usmála se Maiya.
Chvíli nastalo ticho, než se ozvaly rychlé kroky ulicí. Oba dva se otočili za zvukem a dívali se na běžícího Jeremyho.
"Už jsem tady!" vykřikl, když k nim doběhl.
"Super, prosím," uvolnil Mike Jeremymu cestu ke dveřím. Jeremy se na něj podíval.
"No odemykej," pobídla ho Maiya.
"Počkat..." zarazil se Jeremy.
"Nemáš klíče, viď že jo," podívala se na něj Mayia.
"Ne," vydechl a zakroutil hlavou. "Vydržte tady, doběhnu pro ně." Dřív, než ho mohl někdo zarazit, se rozeběhl zpátky ulicí.
Maiya se zasmála. Mike taky.
"Jeden den jsem před prací taky takhle zapoměl klíče," zasmál se.
"Fakt? Yey, asi jsi tak ztratil trochu času se připravit, žejo?"
"No, docela jo. Když v pizzerii nejsi okolo těch dvanácti, ale trochu pozdějc, hned může nastat průšvih. Záleží na tom, jak tě chtějí animatronici šetřit. Tehdy jsem tam pracoval myslím druhou noc. Ještě to šlo," zase se zasmál.
"A... jaké to vlastně bylo, v první pizzerii pracovat?"
"No," podrbal se Mike na hlavě, "nevím, jestli bych to mohl porovnat s tímhle, ale bylo to... Zajímavý. Staří dobří animatronici, kteří se ale náramě bavili mým strachem. Několikrát mi už vážně šplouchalo na maják, přemýšlel jsem, jestli vůbec přežiju, a jestli mělo cenu jít do týhle práce. Zavřel jsem si oboje dveře, za jednimi stál Bonnie a za druhými Chica. Bylo okolo čtyř hodin a mě zbývalo jenom 10% baterie. Seděl jsem s tabletem v rukou pod stolem a třásl se. Ozývaly se tam zvuky bouchání na dveře a já viděl něco, co jsem asi neměl normálně vidět. Tehdy jsem začal uvažovat o výpovědi. Ale... nakonec to skončilo takhle a já se rozhodl, že jako hlídač tady prostě nebudu. Myslím, že jsem udělal dobře, stále jsem pak totiž míval noční můry." Přestože byl Mikeův hlas veselý, v očích se mu zrcadlily vzpomínky a strach. Maiya otevřela pusu, ale než něco řekla, Mike ještě dodal:
"Ale aspoň si to zase užiju, po dlouhý době."
Kývla. "Wow... po tom, co jsem si prožila jednu noc tady, jsem pochopila, jak se hlídač cítil. Ještě včera bych to tolik nechápala, ale teď tomu rozumím... Nevěřím, že by to byl nějakej med, navíc, když je tam člověk sám. Ale teďka tam budeme tři, to takovej problém nebude..."
Mike se usmál a kývl. Bylo vidět, jak mu tělem projel mráz a on se oklepal.
"Je ti zima?" pohlédla na něj Maiya.
"Ne, jenom mi z toho běhá mráz po zádech..." řekl. Má snad z toho, co se dneska bude dít, strach? Zanechá to na člověku takovéhle následky? A proč to Maiya bere tak s klidem? Jsou snad animatronici něco skutečně hrůzyplného, ale Maiya to nevidí?
Chvíli nastalo ticho, než se ozvaly rychlé kroky ulicí...
Kapitola 11. "Donuť mě ti uvěřit"
"Už jsem tady!" ozval se Jeremy.
"Trvalo ti to," poznamenala Maiya.
"Klídek, uhni," prošel kolem Maiyy a strčil klíč do zámku. Dveře se otevřely.
"Miku, běž první," pokynul Jeremy s úšklebkem.
"No, já..." couvnul Mike, netušíc, co proti němu vyskočí.
"Ne, jdu radši já. Mě znají," kývla Maiya a prošla dveřmi.
"No prosím," pokrčil Mike rameny a následoval ji, nakonec vešel Jeremy a zavřel dveře.
Maiya už mířila k Show Stage, přitom pokynula Jeremymu a Mikovi, aby ji následovali. Jeremy se rychlým krokem vydal za ní, Mike je opatrně následoval.
"Dobrý, jsme tu relativně včas," zastavila se Maiya přede dveřmi a počkala, než ji oba dva doběhli.
"Co... se má dít?" pohlédl do místnosti poněkud zaraženě Mike. Roboti byli pryč, ale i tak... Začínal si dost myslet, že to celé je vtip. Když se najednou... ozval hlas.
"Maiya je tu!"
Maiya se porozhlédla a proti ní se rozeběhla lidská verze Toy Chicy.
"Toho si nevšímej, to je tu úplně normální," naklonil se Jeremy k Mikovi, který překvapeně civěl na vesele se bavící dvě dívky, z nichž jedna zastupovala animatronika z téhle pizzerie.
"On je tu i Jeremy!" výskla Toy Chica."A ty seš kdo?"
"Já?" zeptal se Mike, na kterého byla otázka směřovaná. "Mike."
"Počkat, Mike Schmidt?" ozvalo se z chodby. Mikea i Jeremyho to donutilo vkročit do místnosti, aby neblokovali cestu. Slyšeli kroky z celé pizzerie, jak od Show Stage, tak z chodby...
A do místnosti vešla Chica. Stará, ale přesto usměvavá Chica z první pizzerie, která si Mika stále pamatovala. Nebyla nejvyšší, měla asi o půl hlavy míň, než Maiya. Zvedla hlavu, aby mohla vidět Mikovi do tváře.
"Miku!" obejmula ho bez váhání. Mike o půl kroku couvnul a sledoval Chicu, jak ho s blaženým úsměvem objímá.
"A to chcete říct..." začal Mike po několika sekundách s pohledem na Jeremym, "...proč si ze mě střílíte?"
"Věděla jsem, že to bude ihned podezřívat," zamumlala Maiya.
"Ale... počkej, poslouchej," chtěl mu to nějak vysvětlit Jeremy.
"Nic mi neříkej, tohle je od vás vadnej vtip," otočil se Mike, připraven k odchodu z pizzerie.
"Je zamčíno," špitla Chica. A skutečně, Mike se pokusil otevřít dveře, ale narazil do nich. Ještě s nima jednou zalomcoval, a pak to z výdechem vzdal. "No báječně."
"Miku..." špitla Withered Chica, "tohle jsme my..."
Mike se na ni otočil. Nevěřil jí. Nevěřil ničemu z toho. V jeho očích zářily jen pochybnosti.
"Miku... věř nám..."
"Nepřijde ti to blbé? Uboze se převlíkneš za animatronika a s trapnou historkou mě chceš přemluvit, že jsi robot v lidský verzi?" Mike stál mezi dveřmi do místnosti se Show Stage a bylo jasné, že ho to zklamalo. Jeremy vypadal jako rozumnej hlídač, Maiya jako milá holka, co to má v hlavě srovnaný...
"Miku, stále nevěříš... Nevzpomínáš si snad na to, jak jsi mi skřípl zobák do dveří...? Jak jsme na sebe při tvém prvním dnu tak dlouho zírali, jak jsi nevěděl, co dělat? Pamatuju si na tebe jako na zmateného, vyděšeného Majkíse... Tak ti totiž říkávali zaměstnanci, když jsi prvně přišel, pamatuješ?" vytáhla Chica staré vzpomínky. Stále si to dobře pamatovala. A netrvalo dlouho a přidal se i Foxy, který stál za Mikem a docela ho vyděsil, když pomalu promluvil.
"Tehdy jsi do mě kopnul, jen aby se zavřely dveře. Přivřel jsi mi nohu a pak na ni šlapal a kopal do ní, jenom aby se dveře zavřely a já zmizel.
Jednou se ti porouchala nahrávka toho týpka na telefonu a tys málem vyšiloval."
"Přesně tak to bylo..." řekl Mike, bylo to to jediné, na co se zmohl. To, co vyjmenovali Chica a Foxy, nikdo jiný nevěděl, nemohl, v kanceláři nebyla kamera a nikdo vevnitř nemohl být, kromě něj a robotů. Nebo ano...?
"Ale jak to všechno víte?" zamračil se Mike.
"Ty tomu stále nechceš věřit," pípla slabě Chica.
"Dejte mi míň absurdnější vysvětlení a uvěřím vám..."
Kapitola 12. "Popravdě nemusíme vědět vůbec nic..."
"Miku! Miku!" mířila Maiya za Mikem, ale nepotřebovala moc přidat do tempa, i když se od ní Mike vzdaloval.
"Co zas chceš?" zastavil se Mike a zamračeně se na ni ohlédl.
"Stejně se odsud nedostaneš..." řekla tiše Mangle, opírající se o futra.
"Já jenom... nech si to vysvětlit..." pohlédla na něj prosebným pohledem.
"Nemám na tebe a ty tvý kecy náladu," odsekl a sáhl po klice, avšak akorát do dveří vrazil. Stále byly zamčené.
"Sakra," sykl. "Tak co teda? Jak mi chceš vysvětlovat... TOHLE? Řekni mi, fakt věříš, že to jsou praví animatronici, akorát v lidských verzích?"
Maiya zmlkla. Cítila pohled Mangle na svých zádech.
"Hlavně mi neříkej, že tomu věříš... Jak by mohlo být něco takovýho skutečný? Hm? Je to nesmysl..."
"Stejný nesmysl je taky to, že se v noci animatronici pohybují a snaží se zabít?" zvedla Maiya obočí.
"To je sice pravda, ale... To je alespoň fyzicky možný. Jak by se mohli roboti přeformovat do lidský podoby?" měl Mike stále pochybnosti.
"No... víš... Jsi si jistý, že víš o všech prostorech v týhle budově? Já jenom, že to nemusej bejt lidi, víš jak to..."
"Kyborgové? Tak ale to si ze mě děláš vážně srandu..." zabručel Mike.
"Možnost tu je. Nejsem si tady ničím jistá... ale je to bernější možnost, než ta, že to jsou lidi. Stačilo by, kdyby byli někde pod místy, kde jsou roboti normálně, jejich lidský verze, a ty by se mohly vyměňo-"
"Fakt si myslíš, že by tady byly nějaký další verze robotů? Navíc by se tu pohybovali v dobách, kdy tu nikdo není... To je naprosto zbytečný a ještě k tomu ztráta energie. Je to absurdní..." zakroutil Mike hlavou.
"V týhle pizzerii je dost absurdních věcí..." poznamenala Maiya.
"Ale ne až takhle absurdních," odsekl Mike.
Nastala zdlouhavá chvíle ticha, kterou přerušila Maiya až po dobrých dvou minutách.
"Chovají se mile," špitla. "Notak, nechceš tady být zalezlý až do rána, ne?"
"Nedokážu vám věřit. V předchozí pizzerii jsem si zažil svoje. Animatronici byli buďto rádoby laskavé, naprogramované věci, anebo stroje, co číhaly na každém rohu a chystali se mě narvat do kostýmu animatronika. Každopádně nebyli laskaví, milí, takhle zábavní, to teda ne. Cítím naprostou nechuť tady nadále být, protože si... nejsem jistej tím, co to má sakra znamenat. Pokud je to fake, tak je to od nich docela ujetý, ale..."
"Pokud tu jde o něco reálnýho, skutečnýho, vypadá to na sakra problém," doplnila ho Maiya a oči se jí rozšířily. Jestli tu jde o něco, o čem neví nikdo z nich ani ťuk... Může to být buďto nevinný, anebo je to všechny zatáhlo do docela zajímavýho průšvihu.
"Maiyo, nepůsobí mile. Působí nevyzpytatelně. Pokud v tomhle nejedeš, alespoň by sis to mohla uvědomit. Nikdo z nás není schopnej odhadnout, nad čím ty stroje pro zábavu dětí přemýšlí, pokud vůbec přemýšlí. Nevíš, co se to chystá udělat. Možná se pokouší působit mile jen na oko... Sakra, popravdě nemusíme vědět pořádně vůbec nic."
"Začínám mít obavy se sem vůbec vracet..." sykla Maiya, posadila se na zem, založila si nohy do tureckého sedu a podepřela si rukama hlavu.
"Jo, mě to tu teďka zneklidňuje taky mnohem víc," chodil Mike sem a tam, od jedné stěny místnosti k druhé, s hlavou sklopenou k zemi. "Cejtím tady něco ne moc dobrýho, naopak, je tu cítit něco dost, dost špatnýho. Maiyo..." Mike se zastavil přímo před ní, otočil se na ni celým tělem a zadíval se hluboko do jejích očí.
"Maiyo, řekni mi, prosímtě, co přesně tady děláš. Proč tu jsi, teď a tady. Popravdě."
Maiya k němu vzhlédla s nevinným výrazem.
"Přísahám, že jsem přišla až k hotovýmu... A byla jsem šokovaná z toho, co se tady děje..." špitla s očima upřenýma do těch jeho.
"Ty si furt myslíš, že v tom mám prsty, co?" sklopila oči. Když je znovu zvedla, viděla, jak si Mike sedá do stejného posezu, jako ona, hned naproti ní.
"Není to tak, že bych ti nevěřil," zakroutil hlavou. "Nejdřív jsem si nebyl jistý tím, co si mám myslet. Teď se cítím vlastně stejně, ale předtím jsem tady podezíral každou cihlu."
"Před čím?" zvedla Maiya obočí.
"Před několika minutama," uchechtl se.
"Jo, jasně... Okay. Em, mohla bych na tvou otázku odpovědět... Fajn. Prostě- už mi končila práce, tak jsem se chystala jít, no jo, jenže se mi zasekly hodinky-"
"To není důležitý," poznamenal Mike.
"Ale nebejt toho, tak se nic nestalo," pokrčila Maiya rameny a pokračovala. "Jelikož jsem si nevšímala času, tak mě tady zamkli. A po nějaký době... Byla to chvilka... Jsem na ně prostě natrefila."
"Prostě natrefila." Mike zvedl jedno obočí.
"Tak... Byli tady a já nevěděla, co dělat," pokrčila Maiya rameny.
"Ehm... KDE tady?" zamračil se Mike.
"Hele klid, kliid, nevyjížděj hnedka takhle, nemáš důvod bejt nas-... Prostě tu byli už na Show Stage, já se snažila dostat se ven a Freddy mě slyšel a došel za mnou a dovedl mě tam..." drmolila Maiya ve snaze nějak zamaskovat to, že Mikovi řekla, že nemá důvod se nasírat. Nebyla to totiž pravda ani v nejmenším, protože on tu prostě teďka seděl, smířen s faktem, že bude muset přečkat noc ve vlastní noční můře, jen updatovanější, a po boku mu bude stát nedůvěryhodná růžovovláska a hlídač-nováček.
"Jasně, jasně... A víš, jak se dostávali na zem, nebo tak něco...?" zahleděl se jí Mike do očí.
"Marionette byl ve svý krabici, když jsme ho chtěli dostat ven. Jinak... No, nevím..." odpověděla Maiya rozpačitě.
"Marionette, huh? Tohle smysl dává. Ale za boha teď nemůžu pochopit princip zbytku. A nemyslím si, že by nám řekli něco zajímavého. Máš nějaký ná-... Nějaká fakta, o kterých bys věděla?" mnul si Mike bradu.
"Můžeme to zjistit příští no-"
"NE," přerušil Mike Maiyu rázně.
"Ah... Fajn," svěsila hlavu. "Můžu to zjistit."
"Mě do toho netahej, já- já s tím nechci mít nic společnýho," zakroutil Mike hlavou. Chvíli na to nastalo naprosté ticho, do místnosti jen doléhaly zvuky od Show Stage.
"Um, mimo jiné, patrně to zjistíme ještě před půlnocí, alespoň doufám," špitla sotva slyšitelně Maiya.
"Vidíš..." uznal Mike. "To by ale bylo dost riskantní, nemyslíš? Hned potom se v nich vzbudí zabijáci..."
"Tak rychlí nejsou," usmála se na Mika Maiya a začala se zvedat ze země a mířit do chodby, pak se na bývalého hlídače ještě otočila. "A kdyby se mi to nepovedlo... I ty, i Jeremy, oba dva byste se mě rádi zbavili, co?" zvedla na Mika se stálým úsměvem obočí a pak se otočila ke stále sedícímu modrookému muži zády.
"H-hej!"
Žádné komentáře:
Okomentovat